Zločin a domluva

Zase jsem jed­nou žas­nul nad dneš­ní­mi tren­dy ve vý­cho­vě. Vy­u­ží­va­jí­ce prv­ních tep­lých jar­ních dnů jsme si totiž zašli na Pet­řín a do An­ge­la­ta na zmrzku, se kte­rou jsme po­po­šli na korzo nad ulicí. Spo­ko­je­ně jsme si se­dě­li na la­vič­ce, oli­zo­va­li mra­že­nou manu, ko­cha­li se kvít­ky v roz­pu­ku a žva­ni­li o bl­bos­tech. Nikdo nikam ne­spě­chal, jen ope­ře­ní Emi­lo­vé nám drze po­šilhá­va­li po kor­nou­tech a ozo­bá­va­li zem v blá­ho­vé na­dě­ji, že na ní na­jdou něco k sněd­ku. Pá­teč­ní idylu ale na­ru­šu­je si­tu­a­ce kolem asi tří­le­té holky, ši­nou­cí si to kolem zá­hon­ku s tu­li­pá­ny. Jeden se jí totiž za­lí­bil na­to­lik, že si ho bez skru­pu­lí utrh­la.

Na­pja­tí jak stru­na če­ká­me, jak se s na­sta­lou si­tu­a­cí vy­po­řá­dá její mut­ter, a psy­chic­ky se při­pra­vu­je­me na srd­ce­ryv­ný dět­ský ryk, až padne vý­chov­né plác­nu­tí přes prsty nebo na zadek. Jenže ono nic. Ma­mi­na si ke svojí dceři jen při­dřepne a začne jí tiše do­mlou­vat. Po chvil­ce spolu stej­ně neslyš­ně od­chá­ze­jí, mrně v dlani dál ve­se­le třímá ur­va­ný tu­li­pán a nám pa­da­jí brady.

Budu znít staře a budu kraj­ně ne­o­ri­gi­nál­ní, ale budu mít prav­du, když pro­hlá­sím, že za nás tohle ne­při­chá­ze­lo v úvahu. Do­sta­li bychom přes prsty či na prdel, ká­zá­ní o tom, jak by to vy­pa­da­lo, kdyby se takhle cho­val každý, a kvě­ti­nu bychom mu­se­li vrá­tit tam, odkud jsme ji vzali. A ještě bychom mohli být rádi, kdyby skon­či­lo jen u toho. Prav­dě­po­dob­ně bychom od­chá­ze­li s bre­kem a svého ro­di­če v tu chví­li ne­ná­vi­dě­li, ale vše by bylo na svém místě. Do­sta­li bychom cen­nou lekci na cestě za tím stát se hod­not­ným čle­nem spo­leč­nos­ti a po­cho­pi­li, že po­ru­šo­vat pra­vi­dla není jen tak a že si nikdo ne­mů­že dělat, co se mu zlíbí. Že aby spo­leč­nost fun­go­va­la, musí po zlo­či­nu ná­sle­do­vat při­mě­ře­ný trest.

Jaké asi po­na­u­če­ní si vezme dítě z tiché do­mlu­vy a z toho, že si kra­de­nou kvě­ti­nu může ne­chat? Žádné. Leda ta­ko­vé, že mu všech­no cel­kem lehce pro­jde. Rodič sice něco žvaní a tváří se vážně, ale vlast­ně se nic ne­dě­je. Když děcko ne­do­sta­ne le­pá­ka, nic ho ne­bo­lí, a když si kytku může ne­chat, je vlast­ně pořád po jeho. Trest žádný, vý­cho­va nu­lo­vá. Je to jako při­stih­nout ban­kov­ní­ho lu­pi­če, říct mu „ty ty ty, to se ne­dě­lá, vy­krá­dat banky“ a ne­chat ho i s pyt­lem peněz od­hop­kat. Nebo jako vydat nové, ak­tu­a­li­zo­va­né vy­dá­ní Do­sto­jev­ské­ho majstršty­ku pod ná­zvem Zlo­čin a do­mlu­va. Jak by to asi vy­pa­da­lo…?

Pře­čte­no 1266­krát.