Mluví-li se v dnešní době o aktuální situaci a budoucnosti vzdělávání a zároveň i o průmyslu, často se stočí kolem několika problémů. Jedním je neustále klesající zájem o učňovské, řekněme manuální obory a naopak rostoucí zájem o vysokoškolské vzdělání a o obory humanitní, avšak mnohdy s diskutabilním uplatněním na trhu práce. Druhým je pak překotný vývoj na poli automatizace a umělé inteligence, kteréžto hrozí, že řadu lidí v jejich oborech částečně či zcela nahradí. Do budoucnosti národních průmyslů a ekonomik se pak hledí se značnou nervozitou. Za mě je tato nervozita způsobena hlavně přirozeným strachem z neznámého, z událostí, jež jsou už v běhu a jejichž dopad na ekonomický i společenský status quo je pravděpodobně nezvratný. Nelze však říct, že to bude dopad nutně negativní. Naopak budou pravděpodobně vzdělávací preference a průmyslová revoluce ve vzájemné synergii.
Štítek: My z Anthropie
Hulváti v kině
Po mnoho let jsem si myslel, že sedět s nevychovancem v kině se lidem stává spíš jen ve filmech jako Scary Movie, že ve skutečnosti a u nás je tento jev vzácný a setkáte se s ním maximálně párkrát za život, jestli vůbec. Sám jsem měl donedávna štěstí a byl ho až na jedinou výjimku ušetřen. Tou se ale stal jen neplacený letňák v parku. Dvě poslední návštěvy mě však nekompromisně seznámily s odvrácenou tváří i běžného kina.
Banány a hranice
Jestli mi na diskuzích o minulém režimu něco opravdu leze krkem, je to argumentace jeho obhájců, která celou problematiku posměšně redukuje na tehdy zavřené hranice a nedostatek banánů. Takové lidi nejenže považuju za nehodné se diskuze vůbec účastnit, ale podezřívám je i z něčeho horšího než jen ignorantství.