Po letech spoření, ale hlavně po kariérní změně, k níž jsem se odhodlal, rozhodl jsem se poohlížet se po novém, nebo spíše pár let starém, dobře zajetém a nepříliš náročném voze. Po několika týdnech prohlížení nabídek, recenzí i hrstce návštěv autobazarů jsem si vybral konkrétní značku a typ. Stačilo jen trpělivě čekat, než se najde nejvýhodnější inzerát. I k tomu celkem brzy došlo. To nejhorší mě nakonec potkalo se samotnou koupí auta.
Vypadalo to, že se na mě skutečně usmálo štěstí. Hned ve vedlejším okrese se objevila modrá Toyota Yaris ve variantě Selection, která se mi líbila nejvíc, s cenovkou pod 300 tisíc, nájezdem ani ne 60 tisíc, druhou sadou kol a ještě čtveřicí nových letních pneumatik za rozumný příplatek. Vad na kráse mělo auto minimum, s majitelkou i jejím manželem jsme o jednom víkendu všechny technikálie probrali a do dalšího víkendu domluvili převod. A nastaly konflikty.
Majitelka chtěla sama provést evidenční kontrolu vozidla i jeho převod na úřadě poté, co bych zaplatil kupní cenu, přičemž by mi předala auto a doklady poslala poštou až později. Dle jejího plánu by tak měla všechny doklady od vozu (malý i velký techničák, zelenou kartu) u sebe, než vyřídí převod, zatímco já bych odjel s autem absolutně bez papírů, což se pochopitelně nesmí. Logicky jsem na takový plán odmítl přistoupit.
Později jsme dohodli kompromisní řešení, tedy že po zaplacení odjedu s doklady, které u sebe mít musím (malý techničák a pojištění), velký techničák si nechá ona a u převodu budeme oba. Také že převod proběhne na úřadě mně blízkém, kde mám známé a kde dokážu domluvit převod i mimo úřední hodiny, a tedy bez jakýchkoli průtahů. S tímto jsme k ní v neděli vyrazili podruhé, abychom podepsali smlouvu, zaplatili a převzali auto.
Další potíž nastala v nejhorší možnou chvíli, tedy poté, co jsem domluvenou částku zaplatil. Ačkoli jsem v minulosti celkem běžně posílal mnohatisícové částky s téměř okamžitým připsáním na účet příjemce, tentokrát bylo všechno špatně. Jednak byla neděle, jednak celková částka včetně náhradních pneumatik mírně přesáhla jakýsi limit 300 tisíc, a v neposlední řadě měla majitelka účet u jiné banky. Platba tedy neproběhla. Na infolince jsem se dozvěděl, že k tomu dojde až druhý den ráno. Ocitli jsme se na mrtvém bodě.
Ve chvíli, kdy jsem já peníze už neměl, ale prodávající je ještě neměla, jsme oba odmítali opustit své pozice. Co na tom, že jsme se už osobně trochu znali, ale hlavně znali navzájem svá nacionále. Žena, která by mě klidně nechala odjet s autem bez dokladů, aby si vše mohla vyřídit sama, mě nechtěla nechat odjet, dokud nebude mít peníze na účtě. Asi abych pak za městem nezavolal do banky, aby převod zrušili. Nevím, k čemu by mi takové jednání bylo, nicméně očividně šla veškerá její důvěra v okolní svět zcela stranou. Pochopitelně ani já jsem nechtěl zůstat bez peněz i bez auta. V této argumentační tahanici jsem nicméně stál u kratšího konce.
Po asi hodinové diskuzi jsme došli k závěru. Auto ještě zůstane, kde je (což naštěstí znamenalo v garáži, ne někde venku), ale já si odvezu aspoň jednu sadu kol a také všechny doklady a klíče s tím, že druhý den v pondělí platba proběhne a já si pro auto hned po práci přijedu. Přiznám na rovinu, že kdyby to šlo, tak se v ten moment na všechno vykašlu, platbu stornuju, peníze se mi vrátí zpátky na účet, a auto ať si velevážení manželé klidně nechají, protože za ty nervy a hloupé řeči mi to nestojí. Jenže obnos byl na půli cesty a ani při stornu by se mi stejně nevrátil dřív než druhý den ráno. Prostě jsem věděl, že zbytek neděle strávím bez auta i bez peněz.
Aby toho nebylo málo, cestou domů jsme v druhém autě měli poruchu. Bušení pod kapotou nás donutilo okamžitě zastavit a auto odtlačit ze silnice. Štěstím v neštěstí bylo, že hned vedle byl sjezd na louku, kde jsme mohli situaci v klidu řešit. Po telefonní konzultaci a nastartování s otevřenou kapotou jsme zjistili, že nám praskl řemen a jeho uvolněný kus lítá všude kolem motoru. Kliku jsme měli i v tom, že nepraskl celý, že jsme dokázali nůžkami z lékárničky volný kus odpižlat a že jsme mohli normálně dojet domů. Zkaženost celé neděle to ale jen definitivně potvrdilo.
Nervové vypětí po uplynulém dni i nervozita z dalšího způsobily, že jsem minimálně do tří do rána nedokázal usnout, a v půl šesté zase musel vstávat. Vyčerpané pondělí ale během dopoledne aspoň trochu zlepšila zpráva od prodávající, že jí peníze dorazily na účet (no, jak jinak, že). Oznámil jsem, že navečer k ní přijedu (už potřetí) a auto si odvezu. Po práci jsme tedy vyrazili na další 60kilometrovou cestu tam a zpět. Byl jsem mírně překvapen, že si prodávající nevyžádala velký techničák zase zpět, než dojedeme na převod. Úplně bez komentářů se to však neobešlo. Její manžel pronesl něco v tom smyslu, že by si mohli nechat vystavit duplikát průkazu a auto pak vyřadit z evidence. Tuto nejapnou a naprosto zbytečnou poznámku jsem nechal bez komentáře, nasedl do auta a zařekl se, že v jejich městě mě už dlouho nikdo neuvidí.
Převod auta jsem domluvil hned na další den v našem okrese. Díky tomu, že jsme přišli mimo úřední hodiny, nebylo po zhruba čtvrthodince strávené na odboru dopravy co řešit. Zplnomocněný manžel prodávající si pochvaloval, že takový převod auta nezažil, že vždycky čekal jak blbec. A já jsem si pomyslel, že takový převod s takovým blbcem už ani zažít nikdy nechci. To snad radši půjdu do autobazaru nebo si vezmu funglovku ze salonu.
Uznávám, že část viny za vzniklou situaci padla na mě a mou banku, že jsem se mohl připravit lépe a zvolit si třeba jiný peněžní ústav (na výběr bych býval měl). Přesto by mě zajímalo, jak vážení manželé kupovali či prodávali jiná auta. Jestli i jim někdo kladl podmínky, že u převodů a prohlídek musí být, že chce mít techničáky i pojistku do poslední chvíle u sebe a podobně. Jak by si představovali prodej, kdyby o auto měl zájem někdo, kdo nebydlí ve vedlejším okrese, ale na druhé straně republiky, a chce přijet jen jednou, rovnou s vozem odjet a všechny formality řešit už sám, jak bývá běžně zvykem. Možná by jim s takovým přístupem stálo v garáži dodnes. Kdo ví, možná by jim to ani moc nevadilo, neboť si oba několikrát posteskli, že si mysleli, že s nimi yaris zůstane mnohem déle. Nakonec to působilo, jako by ho prodávat vlastně nechtěli a mně chtěli koupi znepříjemnit.
Přečteno 359krát.
