Kulturní a průmyslová (r)evoluce aneb Kdo bude dělat rukama?

Mluví-li se v dnešní době o aktuální situaci a budoucnosti vzdělávání a zároveň i o průmyslu, často se stočí kolem několika problémů. Jedním je neustále klesající zájem o učňovské, řekněme manuální obory a naopak rostoucí zájem o vysokoškolské vzdělání a o obory humanitní, avšak mnohdy s diskutabilním uplatněním na trhu práce. Druhým je pak překotný vývoj na poli automatizace a umělé inteligence, kteréžto hrozí, že řadu lidí v jejich oborech částečně či zcela nahradí. Do budoucnosti národních průmyslů a ekonomik se pak hledí se značnou nervozitou. Za mě je tato nervozita způsobena hlavně přirozeným strachem z neznámého, z událostí, jež jsou už v běhu a jejichž dopad na ekonomický i společenský status quo je pravděpodobně nezvratný. Nelze však říct, že to bude dopad nutně negativní. Naopak budou pravděpodobně vzdělávací preference a průmyslová revoluce ve vzájemné synergii.

Když bude mít každý vysokou…

Klesající zájem o učňovské obory a naopak nedostačující kapacity všeobecných gymnázií spolu s rostoucí nabídkou humanitních studijních oborů na vysokých školách vede k logickým, byť zkratkovitým otázkám: Když budou mít všichni vysokou, kdo bude dělat řemeslo? Kdo postaví zeď, natáhne v ní elektrické dráty, dovede vodovod, vše zakryje střechou a ve finálním domě třeba upeče chleba? Sociolog, nebo snad kunsthistorik? a čím si v české kotlině na ten chleba vydělá absolvent egyptologie nebo dvoumiliontý inženýr ekonom?

Jde o otázky, jimž chybí náležitý rámec. Předně je nutno říct, že nikdy nebudou mít všichni vysokou školu. Vždy bude skupina lidí, které v tom zabrání například finanční situace, vlastní pohodlnost či nedostatek intelektu, či skupina, která dá zkrátka přednost okamžité možnosti výdělku před dalším několikaletým formálním vzděláváním. Vysokou školu dokonce nebude pravděpodobně mít ani většina populace. Ani nejrozvinutější západní země, které nikdy nelimitovaly dostupnost terciárního vzdělání státem řízeným hospodářstvím, kádrováním a podobnými nesmysly, nemají podíl lidí s alespoň vyšším odborným vzděláním přes cca 45 %. v Česku naopak při mezinárodním srovnávání se svými zhruba 25 % dlouhodobě silně zaostáváme (více např. zdezde).

Dalším faktorem, který hovoří jasně pro podporu všeobecného vyššího vzdělání, je rozvoj vzdělání do šíře i hloubky, rozvoj schopností se dále učit a kriticky uvažovat. Představa, že je důležité mít v populaci velké množství učňů s malým celospolečenským rozhledem, kteří se naučí jen to, co se po nich chce ve škole a v práci a kteří budou sekat jednu zeď za druhou nebo každý chleba stejný jako jiný a nic dalšího, je naprosto lichá. Každý, stejně tak vysokoškolák jako učeň, může jednou chtít stavět dům, zakládat rodinu, vyřizovat si hypotéku, řešit spory na pracovišti a chodit každoročně k volbám. Bude v životě stát před řadou výzev, na které mu jeho dosavadní vzdělání nebude stačit, a narazí na lidi, kteří ho budou chtít přechytračit. Musí se proto umět učit dalším věcem a musí umět o nich přemýšlet.

Pokud nechce být jen kolečkem v soukolí, musí člověk umět víc než jiní a musí umět myslet nekonvenčně, tzv. out-of-the-box, a proto se musí vzdělávat, ať už institucionálně, či sám. Nakonec může dojít paradoxně i k závěru, že je pro něj lepší vyrábět domácí mléčné výrobky na čerstvém vzduchu za menší peníze než trávit dny i noci jako manažer miliardového molochu. Bude to však dělat zcela vědomě, dobrovolně, a tedy s nadšením, pravděpodobně jinak, udržitelněji, moderněji. Co ale bude dělat obyčejný truhlář nebo zedník, když ho proti jeho vůli nahradí robot a 3D tiskárna, když z party řemeslníků zbude jednočlenná obsluha stroje? Bude nucen se znovu začít učit, přeorientovat se, aby v novém prostředí obstál. A kdo bude myslet na všechny, jimž digitální revoluce převrátí svět, nabídne jim odbornou radu a pomoc? Pravděpodobně psycholog, sociální pracovník, učitel, právník či profesionál v některém z nových oborů, které budou potřeba, na to sebešikovnější horník, soustružník nebo sklář stačit nebude.

Kdo bude dělat…?

Dostáváme se k druhé části otázky, tedy kdo bude dělat „rukama“. Odpověď zní, že jednou třeba nikdo nebo naprosté minimum lidí. Svět se proto ale nezhroutí.

Stačí se podívat kolem sebe a uvědomit si, kolik lidí pracuje ve kterém oboru a jak to bylo dříve. Kolik je kolem nás kovářů, ševců, tesařů, bednářů, kolik lidí musí o žních na pole, kolik jich denně nosí vodu z nejbližšího potoka, kolik je písařů, ponocných, kočích či kolářů. Rychle dojdeme k závěru, že někteří již potřeba nejsou vůbec a jiných je zlomek, přesto svět dál funguje, nemrzneme ani neumíráme hlady, naopak máme všeho větší dostatek než kdy dřív a sháníme nejen elektrikáře, kteří takřka až do 20. století vůbec nemohli existovat, ale také programátory, datové analytiky, designéry, žurnalisty, kameramany, logistiky, obchoďáky a marketéry, kteří dokážou všechny materiály a produkty sehnat a prodat, konzultanty, kteří nám pomohou se v chaotickém světě zorientovat, herce, scenáristy, spisovatele, bloggery a youtubery, díky kterým se pobavíme, poučíme a utečeme od všedních starostí, dále psychology a psychiatry, za nimiž jdeme, když cítíme, že je tohle všechno špatně, a v neposlední řadě třeba sociology a antropology, kteří pozorují to, kam se jako společnost a druh ubíráme, aby nás uklidnili či varovali.

Potřební jsou nakonec podobně jako kominíci, automechanici, pekaři či instalatéři, neboť nejen prací živ je člověk a život nestačí jen přežít. Proto tu také humanitně zaměření a nikoli tvrdě pracující lidé v nějaké formě vždy byli, třeba v podobách dnes známých jako kmenoví šamani, mudrci a filozofové, kněží a druidové, také jako bardi a kejklíři, případně i kupci.

Co bude?

Většina toho, co ve společnosti považujeme za dané, přirozené a za skutečnost, která platila odjakživa, je předmětem velice křehké momentální rovnováhy systému. Systému, který se může kdykoli změnit, či dokonce zkolabovat a postupně najít novou rovnováhu. Nelze přitom nikdy s jistotou říct, co ani kdy nastane. Vždy nicméně bude potřeba, aby někdo zajistil bydlení, někdo ochranu, někdo přinášel rady, předával zkušenosti a někdo poskytoval stravu, jak tělesnou, tak i duchovní. Jen jejich konkrétní specializace a vzájemný poměr se budou v různých epochách lišit.

Přečteno 309krát.

Davaj hodnocení ↴
[Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..