Vědecko-fantastický žánr je publikem přijímán s velkou kontroverzí, jedni ho milují, druzí nenávidí. A bude tomu rok, co jsem ve svém textu Žánrové priority obhajoval sci-fi. Dnes se mi však dostala do ruky stať lingvisty D. S. Bighama One Planet, One Language: How Realistic Is Science Fiction Linguistics?, která mě přiměla zamyslet se nad sci-fi žánrem trochu jinak – uvažovat o tom, nakolik do hloubky jeho tvůrci vůbec přemýšlí nad tím, o čem píšou.
Bigham se ve svém článku seriózně zamýšlí nad tím, jak reálné je, aby se na jedné planetě mluvilo jediným jazykem o třech nářečích. A i když proti jeho argumentaci nemám moc co namítnout, řekl bych, že příliš staví na předpokladu, že tvůrci sci-fi vědecky a nezaujatě přemýšlí o tom, co dělají. Podle mě je opak většinou pravdou. A nejde jenom o jazyky.
Jak znalci ví, v kultovních a mnohými kanonizovaných prvních Hvězdných válkách se objevila faktická “bota” v podobě tvrzení, že parsek je jednotka času, ne délky. Myslím, že už tato fundamentální neznalost základní astronomické terminologie ve snímku, který má pokládat základy filmového sci-fi, jasně hovoří o tom, že jeho autor je diletant.
Seznam nesmyslů napříč všemi dalšími sci-fi filmy a seriály by ale mohl dále pokračovat. Ať už by šlo o zvukové efekty výbuchů ve vesmíru, nebo největší nesmysl – naprosto uniformní gravitaci na všech obydlených světech. (Ano, vím, že planet je ve vesmíru bezpočet. Ale že by jich bylo tolik, které jsou obyvatelné a obydlené a nehledě na velikost mají všechny stejnou hmotnost, a tudíž i stejnou gravitaci, aby po nich lidé mohli chodit, a přitom ani jedna obydlená s gravitací jinou?)
Pokud hodnotíme “reálnost” sci-fi příběhů z pohledu vědy do důsledku, musíme dojít k závěru, že jsou víceméně nesmyslné všechny. Ne proto, jak nepravděpodobní se v nich objevují tvorové a technologie, ale proto, že jejich tvůrci většinou neznají ani základní fyzikální zákony. Lingvistická stránka problém jen dále umocňuje.
Přístup k jazykové bariéře se, zdá se, liší podle toho, jestli sci-fi dílo vzniká, či nevzniká v Americe. Pokud vím, v amerických sci-fi není mnohost jazyků nijak zvlášť zohledněna, právě naopak. I proto Bigham může teoretizovat o tom, zda je možné, aby jedna planeta mluvila jedním jazykem. No, teoreticky ano, teoreticky i my na Zemi mluvíme tisíci variant jednoho prapůvodního jazyka. Problém však je, že jim sami nerozumíme a že jedno slovo (zvuk) může mít v tuctu jazyků třeba stovku významů. Postavy amerických sci-fi (mezi nimiž lidé-Američané nemohou chybět) přesto tu nesmyslně malou hrstku mimozemských jazyků samy ovládají a bez větších problémů se jimi dřív či později domluví.
Podle mě jeden planetární jazyk, o němž mluví Bigham, není jen teoreticky možný, nýbrž je hlavně zrcadlem toho, jak Američané vidí Zemi a pozici angličtiny na ní. Oni sami totiž jazykovou bariéru nepociťují. Ani zdaleka ne tak výrazně jako Evropané.
V kontrastu s americkými sci-fi máme například britského Stopařova průvodce po Galaxii a Doctora Who nebo australský seriál Farscape. Babylon jazyků je v jejich univerzu zcela přirozeně stejně velkou překážkou jako čas nebo světelné roky. Nicméně aby se příběh nemusel točit jen kolem toho, že nikdo nikomu nerozumí, přichází na scénu rybka v uchu (Stopařův průvodce), TARDIS (Doctor Who) a jazykoví mikrobi (Farscape), kteří blíže nespecifikovaným, spíše fantastickým než vědeckým, ale alespoň nějakým způsobem překládají hlavním hrdinům vše do srozumitelného jazyka.
Každé dílo vypovídá vždy nejen o samotném tématu, ale i o tom, kdy a čí rukou vzniklo. Na sci-fi produkci je prostředí, v němž autor žije, asi nejzřetelnější, stačí se podívat na představy technologií budoucnosti, které měli lidé v 19. století, v 70. letech a které mají dnes. Mrzí mě tedy, že Bigham krom úvah o jednom planetárním jazyce a o exolingvistice celkově nezmínil i vliv prostředí a míru fundovanosti autora daného sci-fi. Mohli bychom totiž dojít k prozaickému vysvětlení, že autor je blbec. Fakt, že se do obhajoby místo něj pustil ve svém volném čase lingvista, by tomu i nasvědčoval.
Přečteno 2044krát.
