Letošní sportovní podzim je zase po čtyřech letech ve znamení mistrovství světa v ragby. Hře, která rozhodně není pro každého, na niž se však velice dobře dívá a jež svým charakterem nejlépe ze všech naplňuje jeden z původních účelů sportu – obdobu válečné bitvy.
Sport podle historiků původně vznikl z procesů vojenského výcviku, během něhož se procvičovaly různé bojové techniky apod. Setkat se lze ale i s teorií, že sportovní utkání sloužilo jako rituál, zástupný akt pro bitvu. Namísto toho, aby se armády utkaly na bitevním poli nebo si vzájemně plenily města a vesnice, povolaly znesvářené strany své nejzdatnější borce, kteří se jejich jménem a za přihlížení obyvatel postavili proti sobě na hřišti. Výhoda tkvěla v tom, že zápas měl na rozdíl od bitvy vymezeny jisté mantinely. Nehrozily ztráty na civilních životech ani další vedlejší škody a smrti se zpravidla dočkal pouze poražený tým.
Podíváme-li se na ragbyový zápas, všimneme si, že se nejvíc ze všech sportů podobá rituálnímu válečnému konfliktu. Už na začátku přichází řada tichomořských týmů (z Nového Zélandu, Fidži, …) s tradičními bojovými tanci, kterými se snaží, jako husité zpívající Ktož sú boží bojovníci, zasít strach do srdcí svých protivníků. Samotné utkání poté probíhá jako sled tlačenic, skládek, pádů a zběsilých úprků třicítky více než stokilových býčích šíjí. Podlitiny, krvavé tržné rány a drobné zlomeniny nejsou pro ně jen výjimečnými nehodami, ale poměrně běžnou součástí sportu. Pokud zranění nebrání ve hře, jen se krátce ošetří a hráč jde znovu na zteč. Nikdo nikomu nedá nic zadarmo, ani když už je vítěz předem jasný. Vždy se hraje minimálně o čest. Zkrátka jako v románové bitvě.
Přese všechno není ragbyový zápas nekontrolovaná řež. Rozhodčí nekompromisně a tvrdě trestají každý nebezpečný zákrok okamžitým vyloučením ze hry a ani disciplinární komise se s nikým nepáře a může udělit i několikaměsíční zákaz. Videorozhodčí je neustále ve spojení s hlavním sudím a díky tomu nezůstane takřka žádná situace přehlédnuta. Utkání sleduje také hlavní lékař, který může kdykoli kterémukoli hráči nařídit vystřídání a ošetření. Protože i viditelně zranění bojovníci občas odmítají opustit svou pozici. Věc, která je v jiných sportech naprosto nevídaná.
Podíváme-li se na fanoušky, kterých bývají v hledišti desetitisíce, nejsou naladěni o nic agresivněji než u jiných sportů. Ba naopak, jako by byla zuřivost vybíjena jen dole na hřišti.
Když srovnáme ragby s jiným sportem s příbuzným původem a podobně velkou návštěvností, fotbalem, situace se najednou obrací. Na hřišti se nic moc neděje, jen po něm většinu času běhá skupina napomádovaných modelů a pár amatérských kaskadérských herců, kteří padají a žadoní o penaltu při každém druhém kontaktu s protihráčem a kteří se zpravidla netrefí víc než dvakrát do brány velikosti menší stodoly. Při utkání dochází k mnoha sporným situacím, ale o institutu videorozhodčího, který by pomohl zachovat fér hru, jako by fotbal nikdy neslyšel.
Chtě nechtě je ale i fotbalový zápas rituální bitvou, při níž fanoušci čekají od hráčů nasazení všech sil i vlastního zdraví a co nejférovější soudy rozhodčího. Nedočkají se však často ani jednoho, což je frustruje. Pak, necítí-li spravedlnost a není-li všechna jejich energie a zběsilost, kterou do zápasu vědomě či nevědomky vloží, investována kontrolovaně do hry, se nelze divit, že ji musí vybíjet někde jinde a jinak. V hledišti, v ulicích, před televizí, na fanoušcích protistrany, kolemjdoucích, na rodině, na majetku.
Není nezáživnějšího, zkorumpovanějšího a zároveň svými skalními fanoušky nechvalně proslulejšího sportu, než je fotbal. A podle mě to není náhoda. Máme v sobě jako druh spoustu živočišné energie, která chce čas od času někudy ven. A ať už jsme v římském koloseu nebo na stadionu v Twickenhamu, chceme zažít tvrdý a čestný boj. Pak je vždycky lepší, když ho podstoupí sportovci, než když ho rozpoutají diváci. V tomto ohledu je fotbal nejhorší a ragby nejlepší volbou.
Přečteno 2033krát.
