Zmíněné orwellowské double-thinkové slovní spojení je aktuální i dnes, tady i kdekoli jinde. Můžeme se pyšnit určitými svobodami, o nichž si naši rodiče, prarodiče a jejich rodiče mohli nechat ve 20. století jen zdát. Můžeme dělat skoro vše, co chceme, pokud na to máme, můžeme studovat jakoukoli školu, cestovat, poznávat, vyznávat a tak dále. Teoreticky jediná mez našich svobod jsou svobody jiných lidí. Pokud ovšem nedojde na legislativu, která bez obalu některé svobody potlačuje.
Ale ani kdyby naše svobody nikdo nereguloval a panoval naprostý liberalismus, málokdo z nás by byl skutečně svobodný. Svoboda totiž netkví jen v tom, že můžeme zbohatnout, studovat, brát se a rozvádět. Svoboda člověka, stejně jako cokoli dalšího, musí začínat v jeho hlavě. Skutečně svobodný je pouze ten, kdo nelimituje svoje myšlenky ničím ani nikým jiným, kdo je sám se sebou a je spokojen, kdo nemusí nic dělat, „aby se neřeklo“, kdo neřeší, „co na to řeknou lidi“, kdo se líbí sám sobě kvůli jemu samému, ne aby byl přitažlivý pro ostatní, kdo říká, co si myslí, protože si to myslí, ne protože to chtějí ostatní slyšet, kdo se nestydí za své chyby, kdo neskrývá své pocity, kdo se nebojí pomluv a necítí potřebu jim čelit, kdo si nezakládá na majetku, na vzdělání, úspěchu ani na tom, aby ostatní dělali právě to, co on chce. Takový člověk nežárlí, nezávidí, nevyžaduje, tím pádem neubližuje sobě ani jiným, nerozčiluje se, nemanipuluje, není agresivní ani submisivní. Nedá se říct, že by byl apatický, bez citu – je jen smířený.
Svoboda, jak ji dnes obyčejně známe, nikdy nebude skutečnou svobodou, pokud budeme žít v otroctví vlastních žádostivých myšlenek. Ta skutečná musí pramenit z hlavy a tím se stane naprosto nezávislou na jakýchkoli vnějších vlivech.
Inspirováno knihou Jiddu Krishnamurtiho Volnost, která neví.
Přečteno 1081krát.
