Titul následující úvahy pochází ze třetího filmu o básníku Štěpánovi, kterému malíř Rudolf Hrušínský st. na jeho otázku, proč maluje zámek tak, jak ho maluje, odpovídá, že není nikde organizován, a proto si může malovat, co chce a jak chce. Básnickou trilogii, později rozšířenou v tetralogii a nakonec v pentalogii, jsem viděl mnohokrát a je do ní promítnuto mnoho životních postojů a pravd, ale jen s tímto jsem se opravdu ztotožnil.
Už od dětství chovám značnou averzi vůči organizacím, zájmovým spolkům, církvím a podobně. Dříve jsem si myslel, že to je jen tím, že se nedovedu pro nic nadchnout, že nemám pro nic vlohy nebo že jsem zkrátka jen asociální a samotářský typ. Pravda ale není ani jedno. Ve skutečnosti se mi na organizacích všeho druhu nelíbí fakt, že jsou organizovány. Jejich vnitřní struktura je takřka výhradně platónská, s úzkým a takřka všemocným vedením, o jehož kompetenci se mohou v řadě případů vést značné spory, namísto toho, aby se členové scházeli u kulatého stolu a jednali spolu jako sobě rovní. Ono ovšem ani demokratické zřízení není bez chyby – veřejné mínění je snadno ovlivnitelná věc a demokracie je v zásadě jen latentní diktatura. Nemůžu se zbavit dojmu, že nejlepší struktura organizace je nemít organizaci žádnou. Nemluvím o anarchii, nýbrž o tom nespojovat se vůbec, nebo když, tak hlavně nezávisle. Metaforicky – nač se ženit, když na psí knížku spolu vyjdeme stejně dobře, ne-li líp.
Spíš problém (ať už přísně organizovaných spolků, nebo jen nestrukturovaných skupin, kde vrány k sobě sedají) než výhodu vidím ve spojení lidí s podobnými názory a životy, v posílení pocitu sounáležitosti a potvrzení konkrétního vidění světa. Sama o sobě zní ta idea sice krásně, jenže háček je v tom, že společenství spojováním i dělá pravý opak, odděluje lidi uvnitř od lidí vně – v extrémních případech názorová jednota celé skupiny zcela zabraňuje jejím členům vidět svět jakkoli jinak a z původně nevinných, pouze nespokojených a osamělých lidí se stávají fanatičtí zastánci ideologie. Totéž v různém měřítku způsobují snad všechny názorové proudy ve všech oborech lidského uvažování.
V moment, kdy se vydělí jakýkoli společenský, zejména politický -ismus, najdou se hned jeho ortodoxní zastánci i jeho zapřísáhlí odpůrci. Proto nejsem -ista. Ne takový, který by byl svou příslušností a priori vyhraněn vůči jiným -istům. Jsem nadšený lingvista. S tím nemůže mít nikdo problém. Jsem příležitostný esejista. S obsahem esejů už někdo mít problém může, ale nikoho nenutím nic číst, natož se tím řídit. Do nedávných dob jsem byl dost vášnivý cyklista a párkrát jsem asi pár řidičů a chodců vytočil nebo vylekal, ale nebylo to záměrně a doufám, že jim to nezpůsobilo žádnou újmu. Nejsem -ista, pokud se jedná o jakoukoli názorovou pluralitu, tím spíš ne socio-ekonomicko-politickou.
Nejsem liberalista, komunista, socialista, nacionalista, multikulturalista, royalista ani loyalista. Nehlásím se k víře, ale nejsem ani ateista. Nejsem nic. Nebo lépe, jsem od každého trochu. Vybírám si a musím říct, že každý názorový proud a každá víra mají něco do sebe. V něčem mají všichni pravdu, pod nánosem zmanipulovaných výkladů a nepřesných pojmenování se jí ve všem ukrývá zrnko.
Pravdu má liberalista, který chce nechat každého člověka žít a dělat a neklást mu byrokratické překážky. Pravdu má i marxista, jenž vidí společnost jako hromadu baterií, lidských zdrojů, které mocní využívají. Pravdu má také socialista v tom, že bychom si měli pomáhat a ne sobecky uspokojovat jen vlastní touhy. Nacionalista i multikulturalista mi můžou dát za pravdu, že je třeba být si vědom toho, odkud jsme a kde jsou naše kořeny, ale že i od ostatních se můžeme lecčemu přiučit. S royalistou souhlasím v tom bodě, že je rozhodně lepší, aby funkce státní správy zastávali lidé s vysokým společenským kreditem, lidé odmala vychovávaní a vedení k tomu reprezentovat národ a mít jeho blaho za blaho vlastní, spíš než kádři a samozvaní odborníci.
S marxistickou teorií souhlasím ještě v jednom bodě, ačkoli vážně pochybuju o tom, že by to kdokoli kdy myslel zrovna tak, jak si to vykládám já, a už vůbec se tím nikdy nikdo neřídil, a i proto to s komunismem dopadlo ještě hůř než s čímkoli jiným. Tím bodem je myšlenka, že jakákoli změna ve společnosti, revoluce, chcete-li, musí přijít “zdola”. Ale musí přijít ne z třídního spodku, ale z nitra každého člověka.
Až vnitřní pravdu najdeme všichni, až si uvědomíme svou pošetilost a skutečně se z ní poučíme, až poznáme vlastní potenciál a nebudeme se bát ho využít, teprve tehdy se začne lidská společnost jako celek skutečně měnit. Ale do nitra se dostaneme jedině sami, ne jako členové čehokoli.
Je sice snadné schovat se ve skupině a podřídit svůj rozum kolektivnímu, nepřemýšlet a jen se nechat vést, ať už je to pod hlavičkou jakékoli ideologie, ale málokdy je snadná cesta tou správnou a málokdy se dozvíme pravdu zvenčí. Je třeba nebát se zdánlivě náročných cest a nebát se názorového osamění. Samota a ticho mají obdivuhodně příznivý vliv na uvažování a sebereflexi, skrze které lze dojít k nejdůležitějším pravdám, totiž k těm skutečně vlastním.
Přečteno 937krát.
