Když se mě někdy někdo ptal/zeptá na to, o čem jsem psal bakuli, a já odpověděl, že o virálním videu, snad pokaždé bez výjimky se to setkalo/setká s nechápavým výrazem a doplňující otázkou: “Co to je?” Dřív jsem vymýšlel četná souvětí a příklady na to, jak to tazateli osvětlit. Dnes mi stačí dvě slova – Gangnam Style. Paradoxně právě ten by asi celou moji práci postavil na hlavu.
Virální video, aby to bylo jasné všem, je takové video, které se šíří napříč veřejností samo, které si lidé hojně přeposílají, sdílejí je, vymýšlejí na ně parodie. Onoho šíření může být dosaženo buď cíleně (hlavně u virální reklamy), nebo naprosto spontánně (případ zřejmě i Gangnam Stylu). Někdy se chápání pojmu virality zužuje jen právě na sledovanost, jiní autoři vidí ve virálních sděleních hlubší sociálně-kulturní rozměry. Sám jsem se přiklonil právě k druhému názoru, přičemž jsem jednak pátral po tom, v čem tkví kouzlo obsahu virálních videí, jednak vznášel argumenty proti tomu, aby se viralita chápala jen skrze masivnost šíření. Při obhajobě mojí práce se psal červen 2012 a mně osobně všechno vesměs sedělo. Měsíc nato ale přišel Gangnam Style a změnil všechno.
Na písničce ani celém klipu Gangnam Style není absolutně nic virálního. Hudba se v zásadě ničím neliší od všech jiných popíkových a disko skladeb, text není nikterak objevný a ani klip s ničím dechberoucím nepřichází. Takových písniček, klipů a tanečků tu za celá léta bylo… Přesto Gangnam Style přišel, byl viděn a zvítězil, stal se nejsledovanějším videem v historii YouTube, vyvolal značnou vlnu sekundární tvorby v podobě parodií a strčil všechny do kapsy. A já hledím a nevím proč.
Ve svojí práci jsem se záměrně distancoval od toho brát hudební klipy jako virální videa, pokud s sebou nepřinášejí nějakou přidanou hodnotu, jako to například u nás a na Slovensku nevědomky udělala písnička Pichu-Pichu. Fakt, že nějaký klip má miliony zhlédnutí, přičítám tomu, že je prostě vidět, slyšet, oblíbí se, chvíli si pobude na výsluní a nakonec předá žezlo TOP klipu hitparády zase dalšímu. Ale miliarda “hitů” během několika málo měsíců, hromada parodií a veřejné eventy, na nichž se sešly desítky lidí, aby synchronně tančily v gangnam stylu, to už je prostě jiná liga. Nebo ne?
Možná, že problém tkví o kousek jinde. Možná, že největší hudební hitovky vždycky měly podobnou sílu (vzpomeňme na takovou Macarenu nebo i na Asereje od Las Ketchup), jen prostě internet nebyl buď vůbec, nebo rozhodně ne tím, čím je dnes. Možná, že by se takové hity pak měly brát jako speciální druh virálních sdělení, o nichž neplatí takřka nic, co o těch ostatních, s nimiž je pojí jen jediná a ta nejpovrchnější věc – sledovanost. A možná, že právě kvůli těmto “speciálním” případům je celá idea virálních videí jako videí s hlubším, sociokulturně aktivním sdělením zcela scestná, protože zkrátka nikdy nebudeme vědět, jak moc velká blbost se objeví příště a ve společnosti nepředvídatelně silně zarezonuje.
Přečteno 1100krát.
