Materialistická a agnostická společnost asi nikdy pořádně nepřemýšlí o tom, jaký život žily a žijí její hračky. Říkám život a myslím to vážně. Plyšáci a jim podobní jsou totiž ve světě, jehož celková oduševnělost je často zcela přehlížena, stvoření, která vstřebávají neuvěřitelná kvanta emocí a jsou nerozdělitelnými citovými pouty spjata se svými majiteli. A nad tím nelze jen tak mávnout rukou.
Každý den se v továrnách vyrobí nesčetné množství plyšáků, smysl jejichž života je jediný – rozdávat radost a přijímat lásku. Tento úkol ani jeho okolnosti si však nevybírají, ani sami nikdy nejsou s to ovlivnit jeho výsledek. Jsou do své existence zcela nedobrovolně vrženi a nemají sebemenší možnost ji jakkoli ovlivnit. Nevědí, jestli budou darováni na narozeniny, Vánoce, na usmířenou nebo jen tak; jestli udělají radost a budou se líbit, nebo jestli se setkají s nezájmem či přímo odporem a smysl svého bytí nesplní, ba naopak zda se stanou terčem výbojů zlosti. Jen trpělivě vyčkávají a trpně přijímají svůj úděl. Nemohou se z něj vymanit dobrovolnou smrtí a jejich život trvá nepoměrně déle než život jejich majitelů.
Jaký život mají plyšáci? Trvá pár chvil, než poznají, jestli se líbí, někdy léta plní úkol zdroje radosti, hračky a emocionální houby, během kterých se opotřebovávají, stárnou… A co je s nimi pak? Huňaté stvoření, které nasáklo od majitele často více emocemi než jakýkoli člověk, končívá v lepším případě na půdě, v horším v popelnici. Ale to často až poté, co se z něj stává ošklivý stařec, jenž už dávno ztratil jiskru, od nějž už se zrak raději odvrací. Troska, která již pořádně nedrží pohromadě. Kdysi nerozlučné přátelství mezi plyšákem a člověkem se trhá, ba je přímo zrazováno, a to ve chvíli, kdy hračka, se kterou bylo zacházeno jako s živou bytostí, také potřebuje jako živá bytost důstojně dožít. Ne být z vrcholné pozice nejlepšího přítele člověka degradována na sprostý odpad, skončit ve špíně a marasmu smetiště, namísto láskyplných emocí se nacucávat vyjetým motorovým olejem a v maximálním ponížení umírat nekonečně dlouhou smrtí, jakou přináší přírodní rozklad plastů.
Nevím, jak kdo, ale já si nedovedu představit žádnou ze svých milých věcí, natož pak plyšáků, někde na skládce, v nekropoli lidské marnivosti. Nechci, aby kousky mojí duše, jež se v nich zachytly, měly žít na tak negativním místě, stejně jako nechci být pohřben, aby moje tělo tlelo mezi ostatními ve vlastní dřevěné cele jednoho velkého hřbitovního vězení. Chci, aby moje tělesná schránka byla spálena či jinak rituálně zbavena svojí podoby, a chci, aby se téže pocty dočkaly mé osobní věci, až přijde jejich čas. A když to nezařídím sám, ať jiní se o to za mě postarají.
Přečteno 1156krát.
Těžký život plyšáka, ještě těžší smrt…. 🙁