Asi nejznámější postavou staroegyptské mytologie je sluneční bůh, jehož jméno zná snad každý… Nebo ne? Přestože lingvisté a egyptologové mají více či méně jasnou představu, laik je stále zmaten, nevěda, zda mu říkat Ra, nebo Re. Co je tedy správně?
Stručná, velmi zjednodušující a nepříliš vítaná odpověď je: Správně je vlastně obojí. Záleží jen na tom, zda vycházíme z posledního vývojového stádia egyptského jazyka, koptštiny, nebo z toho, čemu se říká konvenční egyptologická výslovnost. V prvním případě bude správně varianta Re, ve druhém se přikloníme naopak k možnosti Ra. Stačí si vybrat, nikdo vás za vaši volbu neukřižuje. Koneckonců většina zdrojů uvádí obě varianty. Když se však začneme ptát, jak je to možné, a klást hloupé otázky typu „co je správnější?“, zjistíme, že skutečnost je o dost zamotanější.
Samohlásky, jejich změny a „relevantnost“
Jak může být Ra i Re správně, můžeme ilustrovat v první řadě na tom, že samohlásky, s nadsázkou řečeno, „neznamenají nic“. Samohláskové variace a změny jsou v jazycích zcela běžné, setkáváme se s nimi neustále jak z vývojového, tak i synchronního hlediska. V češtině je to kupříkladu historická změna (předního, měkkého) ‘a > e, která proběhla v Čechách, na Moravě však prakticky vůbec, a proto dnes rozlišujeme mezi českým moje, naše a moravským moja, naša. Přehlásky nalezneme i v dalších, historicky podmíněných, avšak neustále aktuálních případech. Nejznámější z nich jsou alternace e/0 (švec/ševce), dále např. ů/o (dům/domu) či ě/í (měl/míval). I jméno egyptského boha tak v průběhu staletí mohlo doznat (a nejspíš doznalo, jak si ukážeme) celé řady změn.
Druhá část vysvětlení, též svědčící o malé důležitosti vokálů pro jazyk a jeho uživatele je, že ti se často vůbec neobtěžují s jejich zápisem. To je případ právě egyptských písem (vyjma koptštiny), odvozeného fénického písma či starých hebrejských textů. Ignorování samohlásek v psaném projevu ale není cizí ani Čechům. S příchodem moderních komunikačních technologií a orientací uživatelů na co největší rychlost a stručnost často dochází ke zcela totožné kompresi. České zkratky jako mmnt, dmnt, tvl, dpč, jj a njn, které byly zbaveny samohlásek a často i mezer, avšak žádného konsonantu, jsou toho dokonalým příkladem. Tento jev bohužel badatelům velice znesnadňuje, ba přímo znemožňuje poznání celé zvukové podoby jazyka, a tak jim nezbývá než ji odhadovat. Za tisíce let se tak možná stane, že nějaký badatel bude zkratku mmnt rekonstruovat jako memento, nikoli jako moment.
Souhlásky, kam se podíváš
Jak už jsem zmínil, staroegyptské texty neobsahují žádné informace o samohláskách, jen souhlásky. S tím se egyptologové vypořádali tím, že uměle dosazují hlásku e tam, kde je třeba, aby bylo slovo vyslovitelné. Například výraz nfr (dobrý) proto čteme a přepisujeme jako nefer, chpr (skarab) jako cheper a město Mn-nfr jako Mennefer. Tento zápis však nereflektuje původní výslovnost, jde jen o umělou konvenci. Rekonstruovaná výslovnost slova nefer totiž zní [náfir]. U města Menneferu se také často setkáváme s variantou Mennofer, vycházející pravděpodobně z jedné z rekonstruovaných podob výslovnosti, [mennəfə]. Další, zcela odlišné názvy města jsou koptské Memfi, dále přejaté do řečtiny a jiných jazyků jako Memfis.
Pokud jde o jméno slunečního boha (i totožný výraz pro slunce samotné), je situace podobná. U varianty Re vycházíme z koptštiny, která jediná zapisovala hlásky včetně vokálů. Koptština je však jen jedním, posledním vývojovým stádiem egyptštiny, které se datuje zhruba od 4. století n. l. Čili asi 2900 let od stavby Velké pyramidy v Gíze. Z jazykovědného hlediska podobně dlouhá doba pravděpodobně stačila jednotnému praslovanskému jazyku (od cca 1. tisíciletí př. n. l.) k rozpadu a vývoji v dnešní slovanskou jazykovou skupinu, čítající češtinu, polštinu, chorvatšinu, ruštinu, zaniklou pomořanštinu a mnohé další, včetně všech jejich nářečí. Přitom se na štěpení podílely do značné míry změny samohláskové.
Vezměme si například slovo mléko. Kdybychom používali systém podobný Egypťanům a Féničanům a ignorovali souhlásky, slovo bychom psali jako mlk. A pokaždé stejně. Dříve (mlěko), i dnes, spisovně i nespisovně (mlíko), česky i slovensky (mlieko), polsky/slovinsky/chorvatsky (mleko), rusky (moloko), bulharsky (mljako), ale také anglicky (milk), dánsky (mælk), norsky (melk) atd. Vědec v budoucnosti, který by měl k dispozici jen kusé informace o tom, jak Slované (a potažmo Evropané obecně) žili a mluvili, by pak, užívaje egyptologické konvence, slovu mlk dodal dle vlastního uvážení hlásku e, čímž by mu vzniklo přinejlepším norské melk, v horším případě neexistující mlek nebo melek, na hony vzdálené slovanským variantám. Vítanou, ale jen chabou pomocí by mu pak byly zápisy dochované třeba v bulharštině, která používá zcela odlišnou abecedu, vyslovuje tvrdý jer (ъ [ə]) a zná pojem určitého členu, čímž se liší od ostatních slovanských jazyků podobně jako koptšina od starších vývojových fází egyptštiny.
Ra/Re a hieroglyfy
Původní hieroglyfický zápis Raova/Reova jména, ??? či ?????, se do latinky přepisuje jako rꜥ nebo rˤ (tedy souhlásky [r] a [ʕ]), případně rˤw (s rekonstruovanou výslovností [ríʕuw]). A má se za to, že koptská variata Rē, vyslovovaná [rej], získala hlásku ē právě změnou dřívějšího dlouhého í. Z toho plynou dvě věci: Jednak si dnešní varianta Re bere z koptštiny spíš zápis než výslovnost, jednak po hlásce r následoval s velkou pravděpodobností jiný vokál, i, takže historicky přesnější by možná bylo jméno Ri. Napovídá tomu i teorie, že vokálový systém rané egyptštiny znal pouze hlásky i, u, a, přičemž e, ə, o se měly vyvinout později.
Další podstatný fakt o jméně boha slunce, kromě pochybností o charakteru samohlásky v něm, je, že vůbec nemuselo být jednoslabičné, ale pokračovat slabikou právě s hláskou [ʕ], hieroglyficky 
(? v Unicode). Tuto hlásku, znělou faryngální (hltanovou) frikativu, pro nás nevyslovitelnou, používají i jazyky jako hebrejština a arabština, kde se jí říká ayn nebo ayin. Diskutuje se však o tom, že jí v některých starých dialektech mohla odpovídat i výslovnost [d]. I proto se uvádí možná výslovnost jména jako [ríduw]. Egyptšina navíc, stejně jako japonština a na rozdíl od většiny pozdějších koptských dialektů, nejspíš vůbec nerozlišovala hlásku [l] – tu v cizích výrazech nahrazovala hláskou [r]. Logicky se tak nabízí teorie, že se výslovnost dříve mohla blížit i variantě [líduw]. Čímž už se dostáváme daleko za hranice malicherných sporů o Raa a Rea.
Varianta Ra má svůj původ též v přepisu rꜥ a vznikla hlavně kvůli obtížné výslovnosti [ʕ] z úst nearabistů a nehebraistů. Konvencí se proto stala jednodušší egyptologická výslovnost, která písmeno ayin vyslovuje prostě jako [á]. Výslovnost rꜥ, která by měla být spíš [rVʕ], kde V značí onen neznámý vokál, se tím zjednodušuje na [rá]. Pro snazší přepis pak ayin nahradilo běžné a. Tak se Ra stal svébytnou dubletou Rea, zejména v angloamerické tvorbě pak variantou prominentní.
Ra, Re, Ri, Ro, Ru, …
Je v podstatě jedno, zda z nabízených variant preferujete Raa nebo Rea. Hlavu by vám neměl trhat nikdo ani za jednu, svým způsobem správné i chybné jsou totiž obě. Jedna nepřesně vychází z nejmladšího vývojového stádia egyptštiny, jazyka, kterým stavitelé pyramid mluvili asi stejně, jako my hovoříme staroslověnsky a italové latinsky. Ta druhá zas až primitivizuje výslovnost zvuků, o nichž si myslíme, že se skrývaly za hieroglyfickými nápisy. Pravda pravdoucí bude, jak už to bývá, někde mezi, nebo naopak úplně jinde. Bez rodilých mluvčích nebo jiných zázračných zdrojů informací se ji však asi nikdy nedozvíme.
Na závěr ještě rada. Pokud se s vámi bude někdo hádat, jestli je správně Ra nebo Re, a bude si pořád zarytě trvat na svém, třeba protože je to tak na Wikipedii nebo ve Hvězdné bráně, zeptejte se ho na původní výslovnost jména Caesar. Pokud bude tvrdit, že každý ví, že je to [cézar], řekněte mu, že je to kravina. Klasicky latinsky je to totiž [kaisar], ať si to najde. Tím ho rozsekáte.
Zdroje
- Výslovnost staré egyptšiny podle Kelleyho L. Rosse,
- Wikipedie, hesla Ra a Seznam egyptských hieroglyfů,
- Wikislovník, heslo Caesar (vše anglicky).
Přečteno 1406krát.
