Sledování televizních seriálů či filmových “polylogií” po několika dílech naráz za sebou, pro něž se v angličtině ujal termín binge-watching (dosl. nezřízené sledování), se považuje za fenomén až poslední doby. Běžně totiž nebylo dříve možné, neboť televize všechny seriály tradičně servírují zpravidla jednou nebo dvakrát týdně po jednotlivých dílech. Přestože technologicky je binge-watching možný už od příchodu prvních videopřehrávačů a rekordérů, do širokého povědomí se dostal až s internetovými streamovacími službami jako Netflix, které nové seriálové řady zveřejňují třeba celé naráz. Jenže přesto, že jde o úplně jinou, novou vysílací strategii, pokud jde o diváka a jeho přirozenou psychologii, je možnost binge-watchingu a celý koncept VoD (video na přání) naopak jen návrat ke kořenům.
Binge-watching donedávna nebyl v mainstreamovém prostředí možný, neboť televize tradičně staví programovou nabídku z mnoha různých pořadů, aby se pokud možno strefily do vkusu většiny publika. Zaplnit drahocenný vysílací čas jedním pořadem je nesmysl, který by více než pravděpodobně odehnal velkou část diváctva jinam a nadobro. Jediný způsob, jak binge-watching provozovat, tak spočíval v pořízení média (videokazet, DVD, …) se seriálem a příslušného přehrávače. Vzhledem k (nejen) cenám obého se tak binge-watching týkal pouze úzké skupiny fajnšmekrů a fanoušků, nikoli běžného jednorázového “instantního” sledování. Změna přišla právě s příchodem vysokorychlostního internetu a služeb VoD, které dnes poskytuje leckterá televizní společnost. V omezené míře jdou binge-watchingu vstříc televize i v samotném vysílání (např. maratony se Simpsonovými, Přáteli atd.), ale také až v poslední době, kdy technologie umožnila frekvenční pásmo zaplnit podstatně větším množstvím úžeji cílených kanálů.
S rozšířením maratonového sledování v populaci přichází i touha sociologů a psychologů tento jev zkoumat. Dočíst se tak můžeme o studiích, které poukazují na to, že binge-watcheři mívají horší spánek nebo trpí nespavostí, mají zhoršené kognitivní funkce, trpí rozpadem společenských vztahů a prožívají celkovou úzkost při “návratu do reality”. O obecně přijímané negativnosti této činnosti vypovídá koneckonců i její nejčastější anglický název – nezřízené sledování. Sledovat seriály po několika dílech za sebou však není žádná moderní neřest, ale naprosto normální věc.
Důkazem budiž knihy, kterým se lidé věnují mnohem déle než televizi. Jejich četba přitom zcela přirozeně vykazuje stejné rysy jako binge-watching. Je úplně jedno, zda jste příležitostný čtenář nebo knihomol skalní, žádnou knihu vám nikdo nebude odpíravě dávkovat po jedné kapitole v přesně určený den a čas. Je sice pravda, že i v literárním světě se setkáme se strategií postupného zveřejňování, s romány na pokračování, krátkými úryvky vycházejícími například v novinách či časopisech. Tyto publikační postupy, v televizní tvorbě tak běžné a “přirozené”, lze nicméně ve vztahu ke knihám označit naopak za cizorodé, nevítané a budící pochyby o kvalitě textu. Proto byly jejich zastoupení a význam vždy marginální a staly se doménou spíše brakové literatury. Normální kniha je z podstaty přístupná svému čtenáři kompletně a kdykoli.
Záleží pak jen na čtenáři, jeho možnostech a náladě, jestli s knihou stráví několik večerů nebo celý den od rána do noci. Je tomu tak odnepaměti a sotvakoho trápilo, že čtení dlouho do noci může mít vliv na kvalitu spánku. To dá přece rozum. Asi se ani nezkoumalo, zda knihomolství způsobuje rozpad mezilidských vztahů. Spíš naopak se v knihách hledá recept, jak vztahy zlepšit, případně jak před těmi nefunkčními alespoň na chvilku terapeuticky utéct. S čímž souvisí i riziko úzkosti z návratu z knižního světa do skutečného. Za ni taky nenese vinu četba, ale realita, protože mnohdy stojí za prd.
Situace, kdy čtenář stráví s knihou celé dlouhé hodiny, nechtě se od ní odtrhnout, se logicky dá vysvětlit tím, že jde o kvalitní a poutavé dílo, že čtenář takzvaně nechce ztratit nit a nemůže se dočkat, až se dozví, jak kniha skončí. Stejnými argumenty obhajují své počínání i binge-watcheři. Nikoli překvapivě. Jde o stejný, přirozený vzorec chování, jen ve vztahu k různým médiím. První ho technologicky umožňovalo odjakživa, druhé zpočátku vůbec. Až dnes. V tom je celá novinka.
Přečteno 538krát.
