Jak jsme ztékali Sněžku

Jestli jsme měli s Paiou na dovolenou v Krkonoších nějaký předem daný cíl, bylo to dobýt Sněžku. Jednak se tam schovává nejvýš položená česká geocache, bez níž se zkrátka nelze obejít, jednak je výlet na náš nejvyšší kopec achievement sám o sobě. A po zdolání nedalekého vrcholu hory Žalý, následné rekonvalescenci a rozcvičce procházkou po Vrchlabí přišla na první letní den skutečně řada i na Sněžku.

Teplota, tlak, rosný bod aneb Jsme v Peci

Dlouhodobě bezmračné a horké počasí, za nějž bylo ze Strážného, kde jsme přebývali, možno pozorovat i 70 km vzdálenou chvaletickou elektrárnu, slibovalo společně s nadmořskou výškou Sněžky dalekosáhlý a osvěžující výhled, který nám měl po pohodlné jízdě lanovkou vzhůru dodat dostatek sil na pěší cestu zpět až k chatě. Plni očekávání jsme se nechali dovézt do Pece pod Sněžkou už záhy po sedmé hodině ranní, ačkoli dráha byla v provozu až od osmi. A v tamní stanici nás čekal políček do tváře. Zatímco dole v Peci se teplota pohupovala okolo 18 stupňů a ovíval nás jen slabý vánek, na Sněžce bylo o polovinu méně a vítr podle informační tabule dosahoval 72 km/h. Lanovka nás tak mohla vynést jen do půli cesty do stanice Růžová hora, odkud vede ještě 2,5 km dlouhá trasa s převýšením 300 metrů. A protože ze Sněžky k chatě jsme měli v plánu ušlapat 17 km, tvrďácké pojetí s túrou nahoru i dolů jaksi přirozeně nepadalo v úvahu. Začali jsme zvažovat alternativy.

Plán A, B a C

Nejdříve nás napadlo se na celou výpravu vykašlat a zkusit štěstí druhý den. Při představě, že bych musel o dovolené podruhé za sebou vstávat už před šestou ráno, což nemusím ani do práce, a že by počasí mohlo být ještě horší, protože na horách je to zjevně loterie, když den předtím jezdila lanovka za, podle mě, týchž podmínek celý den bez problému, jsem ale takovou myšlenku okamžitě a trochu natruc zavrhl.

Druhá možnost byla zkusit si cestu ze Sněžky zkrátit, ujít jen 9 km do Špindlu a odtamtud se nechat odvézt. Sice jsme se tím vzdávali možnosti pátrání po minimálně polovině naplánovaných keší, které leží na trase do Strážného, ale s těmi, které jsme chtěli nejvíc (českou na Sněžce a pár polských), jsme mohli dál počítat.

Definitivně jsme se rozhodli až před devátou, kdy měla lanovka znovu jet. Do té doby jsem bláhově doufal, že se vítr nahoře uklidní a my se budeme moct svézt až nahoru. Hypnotizoval jsem webkamery na Sněžce a držkoval, že podle tamních měření je vítr ve skutečnosti mnohem slabší, než nám namlouvá informační tabule. Pochopitelně zcela marně. Byl bych v Peci ještě hodinku vydržel a živil naděje, ale usoudili jsme, že otálet je to nejhorší, a koupili si jízdenky.

Pokladní nám na otázku, zda se ten den lanovka vůbec rozjede až nahoru, odvětila, že netuší, protože tam vítr v nárazech dosahuje rychlosti až 90 km/h. Nebyla naší otázkou nijak nadšená, ale v situaci, kdy doslova každého druhého zákazníka překvapí oznámením, že se až na Sněžku nejezdí, přestože to svítí hned na několika tabulích venku, jsem tomu naprosto rozuměl. Vyplazivše tři stovky za lístky jsme nasedli do kabinky a snažili se užít si cestu vzhůru, dokud ji nemusíme absolvovat po svých.

Vzhůru na Sněžku

Jakožto znalec zákona schválnosti jsem už před odjezdem z Pece tušil, že se lanovka rozjede v plné parádě hned poté, co se vydrápeme nahoru pěšky, nebo někdy cestou. A vlastně jsme se od stanice Růžová hora ani nestihli vzdálit, když začalo lano vynášet první prázdné kabinky vstříc Sněžce. A ačkoli pro mě představují podobné situace typu „jak na sviňu“ běžné fungování světa, stejně mě vždycky rozhodí, když v nich mám pravdu. Být to lotynka, mám už miliardy a nějakou lanovku na háku. Ale co už. Tak jsem si zanadával, ověřil si na internetu, že je lanovka skutečně plně v provozu, otočil se na patě a následoval Paiu, která zavelela, že se jde znovu pro jízdenky.

Pokladní na Růžovce na mě nejdřív spustil, že se na Sněžku nejezdí, ale když jsem oponoval, že web tvrdí opak, upřesnil, že až v půl desáté. Logicky, když bylo asi čtvrt a jezdí se každou půlhodinu. Společnou řeč jsme tak po prvotní nejistotě našli rychle a já jsem si mohl chystat další dvě stovky a drobné na jízdenky. Oproti přímé cestě nahoru nás tahle zastávka přijde o stokorunu dráž, ale vem to ďas, hlavně jedeme, říkal jsem si. „Sto dvacet,“ povídá pak pokladní. To mě zarazilo, protože jedna jízdenka měla stát 110. Tedy pokud mě zrak nešálil. Tak dělám, že nedoslýchám, špatně vidím a jsem pitomej a ptám se: „Co prosím?“ „Dám vám to za 120, oba lístky,“ vysvětluje znovu pokladní. Okamžitě jsem si spočítal, že se nad námi slitoval a nechal nás těmi 60 korunami na osobu doplatit cenu plné jízdenky z Pece na Sněžku. Ale možná si jen myslel, že nejsme úplně normální, a nechal nás zaplatit snížené jízdné pro děti a ZTP. Buď jak buď, srdečně jsme poděkovali a nasedli nejen znovu na lanovku, ale i na vlnu euforie, která se nás držela až do večera.

Vezli jsme se až nahoru, a navíc úplně první, neboť všichni před námi šli pěšky a všichni za námi byli o stanici níž.

Śnieżka i wszystko wokół

Na vrcholu Sněžky jsme strávili zhruba hodinu. Zpočátku jsme tam byli opravdu úplně sami, ale při odchodu už jsme se museli vyhýbat četným skupinkám turistů i školní výpravě. Ideální čas pro hledání geocache byl tak hned po příjezdu a ani jsme ho nepotřebovali moc. Člověk, jsa si vědom tolerance +/- 10 metrů, tak nějak vytuší, kde hledat. Takže jsme si zapsali nález a do krabičky schovali sledovatelný předmět v podobě placky s kozlem turistou. Připadalo mi úsměvné nechat tam, na vrcholu hory a na hranici s Polskem, zrovna jeho, poněvadž se tím z něj stala koza turystyczna čili kamzík (mrk, mrk). A pak už jsme se mohli jen dosytosti kochat výhledem a všechno si jako správní turisté fotit.

Díky kapesnímu dalekohledu, který jsme si vzali s sebou, jsme mohli snadno pozorovat úplně všechno. Od Obřího sedla, Slezské a Luční boudy hned pod námi, přes polský Karpacz s nápadným hotelem Gołębiewski, boudu nad Sněžnými jámami, vysílače na Černé hoře a Ještědu až po trosky hradu Trosky a kdesi v dálce za nimi se rozkládající Mladou Boleslav. Nejvyšší hora v okruhu 290 km pod azurovým letním nebem svádí při popisu k hýření superlativy, ale spíše bych nechal hovořit fotky, kterými jsme výpravu dokumentovali. Dodám jen, že lepší podmínky jsme si snad ani nemohli přát. Obzvlášť kombinaci hřejivých slunečních paprsků s chladným horským větrem jsem si nemohl vynachválit.

Po Polsku a zpět

Ze Sněžky jsme se vydali dolů po Cestě česko-polského přátelství. A už když jsme seskákali po úbočí ke Slezské boudě, která leží ve stále úctyhodné výšce 1400 metrů nad mořem, tušili jsme, že nám bude čím dál větší horko. Slunce v 11 hodin už začínalo chladnému horskému větru navzdory hřát a donutilo nás shodit mikiny. Všude kolem navíc rostlo jen kamení a borovice kleč, takže o stínu jsme až do pozdějšího odpoledne mohli jen snít. Víc než stoupající teplota nás ale děsilo spíš riziko spálení. Proti horskému slunci v poledních hodinách a slabé ozónové vrstvě nemusí být ani opalovací krém moc platný.

Od Slezské boudy jsme se vydali k Luční boudě kvůli keškám mírnou oklikou kolem Spálené strážnice. Přímo před sebou jsme na jednom ze svahů v dálce pozorovali velkou a podezřele bílou skrvnu. Ležela příliš daleko i na náš binokulár, abychom si mohli být zcela jistí, ale jiné vysvětlení nás nenapadalo – zatímco dole ve městech dosahuje teplota 35 °C, v Krkonoších zbývá v první letní den stále trocha sněhu.

Od boudy k boudě

Jsouce poučeni z nedávné túry ze Žalého, během níž jsme urazili dlouhé kilometry náročným terénem takřka bez zastávky, jsme se rozhodli na trase Sněžka–Strážné podnikat krátké, ale časté pauzy na každém místě s posezením či keškou. Po Spálené strážnici a Luční boudě byla na řadě chata Výrovka, k níž vedla úzká asfaltová silnice nejdříve strmě nahoru, kolem památníku obětem hor v Lučním sedle a následně pozvolně dolů. Zdolat celkově asi 200metrové převýšení jsme museli okolo jedné hodiny odpolední, kdy začínalo být vedro znát i tam. Podmínky jsme měli ztížené ještě tím, že jsme museli jít po kamenitém okraji cesty. Asfalt se totiž pod náporem slunečního záření roztékal a lepil se na boty. Jaký kontrast s onou sněhovou pokrývkou! Stále fenomenální výhled a čistý horský vzduch (alergik kvituje) ale vše vyvažovaly.

Od Luční boudy k Výrovce jsme pochodovali v doprovodu školní výpravy neurčité věkové kategorie. Něco mezi druhým stupněm základní školy a školou vysokou. Podle vzhledu a chování bych tipoval první možnost, skupinka rusky švitořících slečinek mi k ní ale nepasovala. S nastraženýma ušima ve snaze pochytit aspoň pár ruských slov nám etapa k Výrovce utekla vcelku svižně a kousek před ní se nám naskytl i výhled na sjezdovky nad Špindlem a Labskou boudu.

Po přestávce a vypátrání místní geocache jsme již osamoceni zamířili k dalšímu stanovišti, Chalupě Na Rozcestí. Za sebou jsme ještě stále mohli vidět lanovku na Sněžku a také další sněhové pole, konkrétně Mapu republiky pod Studniční horou. Když jsme si ještě toho večera pustili zprávy, byla v nich shodou náhod reportáž právě o ní. My jsme ale věděli, že nešlo o jediný kousek sněhu v okolí.

Od Rozcestí jsme se zakrátko vydali ke Klínovým boudám. Nad nimi protéká dřevěným korýtkem bohatý a mrazivě studený pramen, v němž by byl hřích si nezchladit aspoň ruce. Během pauzy jsme také začínali počítat škody. Krom nohou, které trpěly takřka neustálou chůzí z kopce nebo do kopce, jsme objevovali příznaky spálení. Paia už měla regulérně rudá záda, kdežto já jsem se dál neohroženě vystavoval sluníčku. Opalovacím krémem jsme se ale přimázli oba. Nacházeli jsme se teprve v polovině cesty, les (spolu s poslední plánovanou keškou) se však naštěstí konečně přiblížil.

Kolem nekolem

Za Klínovkami, mezi kopci a stromy, se nám vše definitivně ztratilo z dohledu. Sněžka, bouda nad Sněžnými jámami, Ještěd i Trosky. Díky tvaru údolí, podél nějž jsme šli, jsme ale ještě dlouho mohli za sebou vidět Klínovky samotné.

Další kilometry cesty nám ozvláštnila parta nabušených cyklistů, kteří nás zdravili přátelským „ahoj“ se zřetelným germánským přízvukem. Aby nám nebylo smutno, pozdravili jsme se s nimi rovnou dvakrát. Poprvé, když kolem nás náročným terénem prosvištěli, a podruhé, když jednoho z nich přepadl defekt a ostatní se pro něj začali soudružsky vracet. Až na křižovatce, kde jsme ze zelené turistické stezky odbočili na fialovou cyklistickou, se naše cesty rozešly. Nejdříve jsme se ale přesvědčili, že jsme sportovce potkali za zákazem vjezdu cyklistů. Defekt v místech, kam se s kolem nesmí, byl tak zřejmě produktem nějakého božího mlýnku.

Seš up

Od neznačeného rozcestí jsme šli až k chatě stále jen z kopce, tu mírnějšího, tu prudšího. Každý krok jsme cítili až k prstům u nohou. Kolena, lýtka a holeně, paty, klenbu. Měli jsme v nich dvanáct kilometrů a dalších pět nás čekalo. Konec v nedohlednu. Slunce už přestávalo pálit, protivných hodnot však pro změnu dosahovalo množství pylu ve vzduchu (alergik nekvituje, kýchá). Už jsem ťapal, jen co noha nohu mine, za pomoci mobilní navigace ukrajoval metry před rozcestím U Krásné pláně, kde jsme plánovali poslední a radši delší posezení, a přál si mít na chvilku kolo, koloběžku, klidně i nákupní košík. Zkrátka něco na kolečkách, na co bych mohl hupnout, a mazat šusem dolů. Jenže kde nic, tu nic. Až před Krásnou plání jsme na vedlejší cestě spatřili z kopce scházet dvojici postav s dětským kočárkem. Asi byl i s náplní, protože nápad na něj naskočit a sjet dolů se mnou nesdílely.

Oddych u Krásné pláně nám přišel k duhu. Ačkoli do cíle zbývaly ještě tři kilometry, věděli jsme, že to už dojdeme. Že budeme za hrdiny. A začali jsme plánovat efektní entrée na chatu. Z povídání nás ale vytrhl pohyb mezi stromy. Jelen, snad osmerák. Civěl na nás a my na něj jak opaření. Divoce žijícího jelena jsme asi nikdy předtím neviděli naživo. Než jsme se ale stihli vzpamatovat a vyhrabat z brašny mobil, abychom si ho vyfotili, zavětřil nějakou nepravost a třemi rychlými skoky se skryl ve křoví. Tak nic.

Finiš

Chvíli po jelením zážitku jsme vyšli z lesa a objevili se nad Strážným, v lokalitě Šestidomí. Zhruba ve čtvrt na šest odpoledne jsme minuli místní jezdecký klub, jehož bránu střeží dřevěný oř Boban, a zakrátko se konečně objevili v cíli. Příchod k chatě, kde nás netrpělivě očekával zbytek party, jsme vymysleli vskutku efektně. Majestátně jsme nakráčeli na terasu v doprovodu písně We Are The Champions od Queen a nechali ji za sebe promlouvat. Jo, a hned jsme se zuli.

Druhý den nás oproti předchozímu výletu nebolely nohy paradoxně vůbec. Buď si zvykly, nebo je přehlušila jiná bolest. Sluníčko se totiž ukázalo jako pořádně zrádná mrcha a ochranný faktor 25 v daných podmínkách ne úplně dostačující. Spálili jsme si záda, krk, ucho (Paia), ramena (já) a opekli si tváře. Několik dní jsme si bolavou kůži mazali panthenolem a nakonec se nám sloupala. Nicméně přečetši si článek o britském zahradníkovi, který se nenamazal, strávil celou šichtu na slunci a skončil s popáleninami druhého stupně, jsme uznali, že jsme přežili celkem ve zdraví a že nám všechno vyšlo.

---

Statistiky na závěr

Trasa: Pec pod Sněžkou – Sněžka – Strážné
Vzdálenost: 3,8 km lanovkou, 17 km pěšky
Stoupání: 749 m lanovkou, 306 m pěšky
Klesání: 1078 m pěšky
Čas: > 10 h (z toho ~7 h chůze)

Přečteno 1012krát.