Stezkujeme v oblacích

Krátká dovolená v Jeseníkách, oblasti námi dosud neprobádané, se nemohla obejít bez návštěvy nedalekého pohoří Králického Sněžníku. Z původního smělého nápadu vydat se až k samotnému vrcholu Sněžníku, k tamnímu slůněti a k prameni Moravy sice sešlo – na 18km túru jsme neměli čas ani dostatečnou motivaci –, další atrakci Králickosněžnicka, Stezku v oblacích, jsme si však ujít nenechali. A stálo to za to.

Stíháme?

Do Dolní Moravy, nad níž se stezka tyčí, jsme vyjeli ráno tak, abychom tam před devátou, kdy začíná provozní doba, byli. Nevědouce, jaké budou momentální možnosti parkování, a předpokládajíce, že lanovka ke stezce jezdí nárazově po půlhodinách, jsme řezali serpentiny Hanušovicka za neustálého hypnotizování hodin a stahovali minutku po minutce z odhadovaného času příjezdu. Na takřka prázdné parkoviště u hlavní cesty jsme dorazili asi v 8:50, od areálu v dolní stanici lanovky nás však dělil ještě půlkilometr do kopce. Věděli jsme, že to do celé nestihneme.

Prázdnota parkoviště nám byla podezřelá, stejně tak i volná cesta vzhůru k areálu. Zkonzultovali jsme situaci s mapovou aplikací, ta slibovala ještě jedno parkoviště blíže k lanovce, tak jsme se ho jeli obhlédnout. Na úzké silnici jsme minuli řadu pěších, trmácejících se do kopce, kteří nám na optimismu moc nepřidali. Zanedlouho se před námi ale otevřel prostor obsypaný auty, nad kterým držela dohled skupinka oranžových mužíků. Jeden z nich nás hned poslal na jedno z nejbližších parkovacích míst vůbec a s úsměvem nás ujistil, že tady se parkovné nevybírá. Senzace.

Když jsme k pokladně u lanovky vystoupali namísto půlkilometrového kopce jen po pár schodech, čekalo tam na nás další milé překvapení. Lanovka totiž nejezdila v intervalech, jak jsme se pod vlivem loňských zkušeností ze Žalého a ze Sněžky domnívali, nýbrž pořád. Závodit s časem jsme tak vůbec nemuseli. Koupili jsme si zpáteční jízdenky se vstupenkou na stezku za příjemných 350 Kč na hlavu a další kilometr cesty k horní stanici u chaty Slaměnky urazili pohodlně vsedě. S pohledem na blížící se kolos jsme očekávali nezapomenutelný zážitek.

Panoramata

Už na úvod výstupu po zhruba 700metrové lávce se naše očekávání potvrdila. Stezka v oblacích je postavená ve svahu, takže i když máte vše nad sebou, nacházíte se ve výšce špiček stromů. Tvarem připomíná obří tobogán a během cesty k jejímu vrcholu jsme zjistili, že důvodem možná nebyl pouhý designérův rozmar. Díky nepravidelnému tvaru i délce zákrutů se totiž stezka v prakticky libovolném místě a v kterékoli výšce stává impozantní vyhlídkovou plošinou. Dojem otevřenosti a lehkosti ještě umocňuje umístění všech hlavních nosných pilířů ve vnitřním obvodu stezky i celková minimalističnost konstrukce, která nabízí zajímavé perspektivy i při pohledu skrz. Závratě se tak člověka, trpí-li na ně, mohou s větší či menší intenzitou držet po celou cestu. Jedinou výjimku a útočiště před závratěmi a agorafobií představuje krátký, několikametrový ozdobný tunel z větvoví, který se však nachází už ve druhé zatáčce.

Neobyčejný výhled do krajiny nabízí stezka hlavně západním až jihozápadním směrem, kde se mezi Hanušovickou vrchovinou a Orlickými horami rozkládá Králická brázda a kde by za ideálních podmínek měl být prý vidět i Hradec s Pardubicemi. Opomenout nelze na západě ani Klepáč, česko-polskou hraniční horu s malou rozhlednou na vrcholku, na níž se stýkají rozvodí tří úmoří a která je příslovečnou střechou Evropy. Od Klepáče se na severovýchod táhne hřeben přes vrcholky Hleďsebe a Malý Sněžník až ke Králickému Sněžníku.

Severovýchodní až jihovýchodní část zorného pole pro mě byla naopak spíš zklamáním. Nelze v ní pozorovat o moc víc než jen nedaleké hřebeny Králického Sněžníku s vrcholy Slamník či Souš. Ty totiž leží výš než horní plošina stezky, a brání tak ve výhledu do míst, kde se nachází třeba celá oblast Jeseníků. Navíc mi vědomí, že bych o pár set metrů dál mohl stát na zemi, a být přitom výš než na vrcholku Stezky v oblacích, poněkud kazilo avizovaný pocit „oblačnosti“. Tedy dokud nedošla řada na kapku.

Panorama stezky: Hanušovická vrchovina, Orlické hory, Králická brázda, Klepáč

Kapka

Kapka je nejen tvar vyhlídkové plošiny na vrcholu stezky, ale hlavně závratná atrakce v jejím středu. Jde o síť, pod kterou 50 metrů není nic a na níž jsem si teprve uvědomil, jak vysoko se nacházíme. Přestože má nosnost 4,5 tuny, takže pravděpodobně unese víc lidí, než se jich na ni vejde, trvalo nám řadu dlouhých minut se přemluvit na ni vkročit. Nejhorší byl, jak to bývá, první krok. Je potřeba překonat jednak protivný schod, který dřevenou plošinu dělí od sítě, jednak pocit podlamujících se kolen, když se váha celého těla přesune z pevné podložky na napnuté nic.

I další pobyt na síti představuje napínavý zážitek, který vyžaduje nad situací moc nepřemýšlet. Ani nad tím, jak by náhodou mohl mobil vyklouznout z ruky či kapsy a propadnout okem sítě, a už vůbec ne nad možnými náměty na další pokračování série Nezvratný osud. Nejjistější je nedívat se přímo dolů, sundat si brýle, pokud je nosíte, fotky si nechat pořídit z relativního bezpečí plošiny a brzy mazat pryč. Byli jsme však mezi přítomnými možná jediní, kdo měl z kapky takový respekt. Většina lidí po ní bezstarostně korzovala, děti nevyjímaje. Zřejmě slušnej oddíl, bez závratí.

Stezka v oblacích, kapka

K zemi

Nehledě na roční období obšlehává vrchol stezky silný studený vítr (přece jen se nachází v bezmála 1200 m n. m.), po čase jsme tak i v mikinách prochladli a uznali, že nastal čas odchodu. Návrat dolů jsme si mohli zpříjemnit další místní atrakcí, 100metrovým suchým tobogánem, nejdelším v Česku. Ačkoli mě jízda v něm lákala, uhrančivost výhledu i touha si vše plně zdokumentovat byly silnější a se sešupem tmavým kovovým tunelem neslučitelné. I zpáteční cestu jsme tedy absolvovali pěšky. Tou dobou na stezce začínal provoz houstnout, a když jsme od Slaměnky vzhlédli ke kapce, byla už lidmi obsypaná. Návštěvu stezky jsme tedy nemohli načasovat lépe.

To be continued?

Přestože jsme túru ke sněžnickému slůněti odpískali hned na začátku, nechali jsme se před odjezdem ještě zlákat alespoň ke krátké procházce jeho směrem. Asi půl kilometru od Slaměnky totiž stojí altán, který skýtá kromě jedné geocache i možnost odpočinku se Sněžníkem v pozadí. Čtvrtá nejvyšší hora v okolí sta kilometrů se odsud najednou zdá být mnohem blíž, když výhled na ni neruší špička Slamníku, a cyklostezka, která k jeho úpatí vede víceméně po vrstevnici, svádí k dalšímu nenáročnému putování, jde ale o klam. Jít na Králický Sněžník přes cyklostezku znamená urazit 15 km při děsivém celkovém převýšení 1200 m, což je trasa srovnatelná s tou, již jsme absolvovali ze Sněžky do Strážného. Tuhle bychom navíc museli absolvovat dvakrát. Mnohem schůdnější se tak zdá na první pohled náročnější, přes třináctistovky Podbělku a Sušinu vedená modrá pěší trasa, která je skoro o polovinu kratší, s převýšením necelých 900 m. Tak třeba příště…

Sněžník a altánek pod Slamníkem

Když není slon

Poté, co jsme se nechali snést zpátky do dolní stanice lanovky, poctil nás svou přítomností místní maskot. Jako by nechtěl, aby nám bylo líto, že jsme se nemohli vyfotit se slůnětem, zapózoval s námi on, v kožichu slon, mamut. Na samotný závěr návštěvy Dolní Moravy jsme si tak užili i ždibec infantilní zábavy.

Ješ.

Přečteno 847krát.