Zase jsem jednou žasnul nad dnešními trendy ve výchově. Využívajíce prvních teplých jarních dnů jsme si totiž zašli na Petřín a do Angelata na zmrzku, se kterou jsme popošli na korzo nad ulicí. Spokojeně jsme si seděli na lavičce, olizovali mraženou manu, kochali se kvítky v rozpuku a žvanili o blbostech. Nikdo nikam nespěchal, jen opeření Emilové nám drze pošilhávali po kornoutech a ozobávali zem v bláhové naději, že na ní najdou něco k snědku. Páteční idylu ale narušuje situace kolem asi tříleté holky, šinoucí si to kolem záhonku s tulipány. Jeden se jí totiž zalíbil natolik, že si ho bez skrupulí utrhla.
Napjatí jak struna čekáme, jak se s nastalou situací vypořádá její mutter, a psychicky se připravujeme na srdceryvný dětský ryk, až padne výchovné plácnutí přes prsty nebo na zadek. Jenže ono nic. Mamina si ke svojí dceři jen přidřepne a začne jí tiše domlouvat. Po chvilce spolu stejně neslyšně odcházejí, mrně v dlani dál vesele třímá urvaný tulipán a nám padají brady.
Budu znít staře a budu krajně neoriginální, ale budu mít pravdu, když prohlásím, že za nás tohle nepřicházelo v úvahu. Dostali bychom přes prsty či na prdel, kázání o tom, jak by to vypadalo, kdyby se takhle choval každý, a květinu bychom museli vrátit tam, odkud jsme ji vzali. A ještě bychom mohli být rádi, kdyby skončilo jen u toho. Pravděpodobně bychom odcházeli s brekem a svého rodiče v tu chvíli nenáviděli, ale vše by bylo na svém místě. Dostali bychom cennou lekci na cestě za tím stát se hodnotným členem společnosti a pochopili, že porušovat pravidla není jen tak a že si nikdo nemůže dělat, co se mu zlíbí. Že aby společnost fungovala, musí po zločinu následovat přiměřený trest.
Jaké asi ponaučení si vezme dítě z tiché domluvy a z toho, že si kradenou květinu může nechat? Žádné. Leda takové, že mu všechno celkem lehce projde. Rodič sice něco žvaní a tváří se vážně, ale vlastně se nic neděje. Když děcko nedostane lepáka, nic ho nebolí, a když si kytku může nechat, je vlastně pořád po jeho. Trest žádný, výchova nulová. Je to jako přistihnout bankovního lupiče, říct mu „ty ty ty, to se nedělá, vykrádat banky“ a nechat ho i s pytlem peněz odhopkat. Nebo jako vydat nové, aktualizované vydání Dostojevského majstrštyku pod názvem Zločin a domluva. Jak by to asi vypadalo…?
Přečteno 1140krát.
Bohužel… Je to stále častější a mám trchu strach, že pokud budu dítě vychovávat „po staru“, tak na mě ještě přijde sociálka.