Vědecko-fantastický žánr je publikem přijímán s velkou kontroverzí, jedni ho milují, druzí nenávidí. A bude tomu rok, co jsem ve svém textu Žánrové priority obhajoval sci-fi. Dnes se mi však dostala do ruky stať lingvisty D. S. Bighama One Planet, One Language: How Realistic Is Science Fiction Linguistics?, která mě přiměla zamyslet se nad sci-fi žánrem trochu jinak – uvažovat o tom, nakolik do hloubky jeho tvůrci vůbec přemýšlí nad tím, o čem píšou.
Rubrika: Lingvi-styky
Správně o jazykových chybách
Pokaždé, když se hlouběji začtu do diskuzí, v nichž se vášnivě debatuje o jazykových chybách, a to třeba i na univerzitní (ne však lingvistické) úrovni, víc než samotné prohřešky mě zarazí fakt, že lidé neumí ani správně pojmenovat chybu a pletou jeden pojem přes druhý, pravopis, gramatiku, spisovnost, syntax, stylistiku, všechno do jednoho pseudoterminologického eintopfu. Ujasněme si tedy, co je co, a pojďme ty chyby aspoň nazývat správně, když už je děláme a když už se o nich bavíme.
Seriálové titulky z pohledu diváka i autora
Dnešní mladá generace by se dala víc než kterákoli předchozí charakterizovat jako generace nečtenářů, zato však příznivců filmů a seriálů. Televizní stanice a studia produkují a do světa každoročně chrlí pořady o nepředstavitelné stopáži. Řada z nich se v globalizovaném a „internetizovaném“ světě rychle stává celosvětově populární. Touha vidět novou epizodu je tak přirozeně také celosvětová. Čech však nechce rok či dva čekat, než naše televizní stanice zareagují a seriál si koupí. Dá raději přednost neoficiálním webovým zdrojům. Nevládne-li cizí řeči, musí se však spolehnout na titulky, jež sotvakdy dělá někdo jiný než komunita seriálových nadšenců. Tento fakt s sebou přináší řadu strastí z pohledu jak divákova, tak i tvůrcova. S oběma pak úzce souvisí i to, že dnes skoro nikdo pořádně nečte.