Sledování televizních seriálů či filmových “polylogií” po několika dílech naráz za sebou, pro něž se v angličtině ujal termín binge-watching (dosl. nezřízené sledování), se považuje za fenomén až poslední doby. Běžně totiž nebylo dříve možné, neboť televize všechny seriály tradičně servírují zpravidla jednou nebo dvakrát týdně po jednotlivých dílech. Přestože technologicky je binge-watching možný už od příchodu prvních videopřehrávačů a rekordérů, do širokého povědomí se dostal až s internetovými streamovacími službami jako Netflix, které nové seriálové řady zveřejňují třeba celé naráz. Jenže přesto, že jde o úplně jinou, novou vysílací strategii, pokud jde o diváka a jeho přirozenou psychologii, je možnost binge-watchingu a celý koncept VoD (video na přání) naopak jen návrat ke kořenům.
Štítek: Televize
Spoiler alert! Negooglete seriálové postavy!
Na Googlu se nám rozmohl takový nešvar. Najdou se tací, kteří když tam hledají postavy ze svých oblíbených televizních a knižních sérií, jimž se něco stalo, nezapomenou jejich trpký osud přidat do vyhledávání. Uživatelů, kteří takto činí, je tolik, že když pak zadáte jméno daného protagonisty, Google vám hned začne našeptávat, že umřel, oslepl a podobně. Nevědomky se tak dopouštějí masového „spoilování“, tedy vyzrazování něčeho, co vědět předem vážně nechcete.
Všichni mluví stejně aneb Nesmysly ve sci-fi
Vědecko-fantastický žánr je publikem přijímán s velkou kontroverzí, jedni ho milují, druzí nenávidí. A bude tomu rok, co jsem ve svém textu Žánrové priority obhajoval sci-fi. Dnes se mi však dostala do ruky stať lingvisty D. S. Bighama One Planet, One Language: How Realistic Is Science Fiction Linguistics?, která mě přiměla zamyslet se nad sci-fi žánrem trochu jinak – uvažovat o tom, nakolik do hloubky jeho tvůrci vůbec přemýšlí nad tím, o čem píšou.