Když se mi naskytla možnost přečíst si knižní debut další lokální autorky, Díru od Niny Roubíkové, hladově jsem po ní skočil. Chtěl jsem další informace o tom, jak si provinční literární scéna na jihu Čech stojí, nakolik se v ní rodí kvalitní autoři a do jaké míry jen vzala zavděk tím, co je, i kdyby to s ní mělo jít Od desíti k pěti. Po předešlé zkušenosti jsem mnoho nečekal, a jak se později ukázalo, oprávněně. Díra trpí bezpočtem nedostatků, přesto dna nedosáhla.
Formální kritika
Po rychlém prolistování knihy jsem seznal, že si Nina Roubíková tak velkou odstudu jako Lucie Schmiedová neutrhne. Nakladatelství Epika zde dostálo svým základním povinnostem, kniha nepostrádá pořádnou tiráž s uvedeným ISBN ani korektní číslování stránek (liché vpravo). Sazeč také uměl dělit slova, v textu zarovnaném do bloku tak nikde „netečou řeky“, na koncích řádků jsem si nevšiml ani jednopísmenných předložek. Tím však výčet kladů pomalu končí.
V Díře se autorka spolu s nakladatelem dopouštějí řady nesmyslných formálních přešlapů. Ačkoli je text chválabohu rozdělen na kapitoly, nikde jsem neobjevil tak elementární věc, jakou je obsah knihy. Setkáváme se zde také s přemírou odsazení. Odstavcová zarážka nechybí v textu nikde, ani v prvním odstavci, ani pokud je odsazen vertikálně, a dosahuje těžko pochopitelné délky – namísto jednoho čtverčíku minimálně čtyř. K přímé řeči promlouvajících postav, po níž je dobrým zvykem pokračovat novým řádkem, se v Díře často zbytečně lepí i další, přímo nesouvisející věty.
Přímá řeč je obecně asi největším nešvarem celé knihy. Autorka ji používá v podstatě pro každou, i vnitřní promluvu, pro každou myšlenku, čímž text zbytečně komplikuje jak sobě, tak i čtenářům. Nahradit ve vhodných případech přímou řeč například řečí polopřímou by bývalo bylo mnohem lepší. Odpadla by jí mimo jiné nutnost neustále hledat uvozovací slovesa, kterých navíc našla žalostně málo. Postavy si proto takřka v každém odstavci něco pomyslely, a pokud zrovna ne, tak to odtušily. Často ne jinak než věcně či hořce. Najdeme i případ, kdy autorka používá sloveso odtušit nikoli ve významu odpovědět, ale vyvodit, vytušit.
Dalším políčkem do tváře je forma vyprávění. V Díře se pravidelně, kapitolu po kapitole, zcela proti zdravému rozumu a bez jakéhokoli dějového opodstatnění střídá ich-forma s er-formou. Jako by se autorka nedovedla rozhodnout, která je jí milejší. Než si čtenář navykne, působí tato er-ich-dvojforma, navíc kombinovaná se střídající se retrospektivou, dost rušivě na to, aby se v jinak jednoduchém příběhu dvou lidí a jednoho psa ztrácel.
V neposlední řadě dostal v knize pořádně na frak pravopis. Ačkoli v úvodu děkuje Roubíková paní profesorce Lídě Císařové, podle Googlu češtinářce na třeboňském gymnáziu, za to, že zbavovala její text chyb, korekturou jako by prošel sotva na úrovni automatických oprav. V knize objevíme hrubky (tchýně, str. 32, štrůdl, str. 89), překlepy (chybné uvozovky, str. 43, zhluboka se nedechla, str. 137), nespisovné výrazy bez funkčněstylového opodstatnění (v tu samou chvíli, str. 76) a množství chybějících či přebývajících čárek, například před výrazy jak/jaký (bojovat, jak Matka Tereza, str. 39) a na koncích vložených vedlejších vět (spatřila bílé ocásky srnčího, jak se mihly mezi stromy a pak za nimi zmizela i Bella, str. 11).
Knize se, přes všechny formální nešvary, nedá vytknout jedna podstatná věc. Příběh podává vcelku stravitelně, přirozeným jazykem, až na výjimky se vyhýbá zbytečně komplikovaným větným konstrukcím a nevybočuje ani po stránce stylové. Dá se tak pohodlně zhltnout za jeden večer.
Obsahová kritika
Těžiště zápletky, jak název knihy prozrazuje, má ležet v díře, kterou protagonistka Milena objeví na poli. Díra je dokonale tvarovaná, autorka ale neprozradí, jak široká a hluboká. Nedává ani hrubý odhad v metrech či desítkách metrů, takže čtenář vůbec netuší, před čím stojí. Zato se několikrát opakuje, že se z jámy line neuvěřitelný zápach. Milena ho popisuje jako stokrát, tisíckrát horší než pach síry, horší než rozkládající se mrtvolu. V další kapitole si však odporuje úvahou nad tím, co onen zápach vydává, zda to není mrtvé zvíře, člověk či unikající plyn. Plyn, který vůbec nepáchne, je pouze jemně aromatizován, aby bylo poznat, když uniká.
Další rozpor najdeme v jednom z popisů Mileniny tváře. Její mimické vrásky sice napovídají, že už není žádná mladice, avšak působí mladistvě víc, než kdy dřív. Zřejmě působila staře, když byla mladší a bez vrásek, jinak nevím.
Autorka ve své knize dále podává poměrně nekonzistentní znalosti medicínské tematiky. Na jedné straně obohacuje čtenáře učebnicovou definicí migrény, a nebojí se vdechnout život ani takové postavě, jakou je docent na onkologii, na straně druhé ale napíše zkratku ÁRO (str. 75), jako by šlo o ánesteziologicko-resuscitační oddělení, ba co víc, vůbec jí nepřipadá absurdní replika ze strany 104: „(P)řijede jí píchnout nějaký vitamíny. Myslím, že říkal něco o vápníku a hořčíku.“ Nadto z úst postavy, která má být zdravotníkem!
Opravdovou ostudu si však Roubíková uřezává už na straně 33, a to odzbrojující větou: „Musela ho poznat hned, znala dobře zvuk motoru jeho třítaktu…“ Třítaktu! Nikoli tříválce, celkem běžného typu motoru, ale třítaktu. Nedalo mi to a musel jsem ten nesmysl napsat do vyhledávače. Diskuzi, kterou jsem našel, vřele doporučuju.
Reputaci si autorka nevylepšuje ani tehdy, když má použít klasického přirovnání jako slon v porcelánu. Jeho význam totiž dokáže obrátit vzhůru nohama a použít jako synonymum ke slovům opatrně, obezřetně.
Hodnocení příběhu
Subjektivní kritika příběhu je vždy problematická, vzhledem k rozsahu objektivně posouditelných nedostatků, jimiž Díra trpí, se mi jeví až malicherná. Přesto se krátce pověnuju i jí, pro úplnost.
Námět, tajemná, silně páchnoucí, halucinace navozující díra versus žena, jíž nezbyla v životě žádná radost, slibuje mnohé – třeba mysteriózní thriller nebo horor. Jenže způsob, jakým se ho Roubíková chopila, je nešťastný. Od toho, co mě jako čtenáře zajímá, tedy původu a povahy oné díry, odvádí autorka pozornost k protagonistce samotné, k jejímu osobnímu boji se životem. Přitom není její životní příběh takřka ničím zvláštní. Naopak právě objev díry je tou jedinou skutečně jedinečnou věcí, která se jí kdy přihodila, pátrání po jejímž původu mělo knihu pozvednout někam nad sebelítost a exmanželské vztahy. V druhé polovině se sice k tomu, co díra schovává, autorka postupně vrací, na můj vkus však příliš povrchně, a hlavně pozdě.
Shrnutí
Malé jihočeské literární tvorbě, zdá se, pšenka stále nekvete. V případě Díry za to opět nesou vinu všichni, kteří se na tvorbě knihy podíleli. Zejména autorka, která promarňuje příležitost vymačkat ze zajímavého nápadu co nejvíc a sráží své snahy rozporuplnými, až nesmyslnými vyjádřeními, opomíjením podstatných faktů i slabší slovní zásobou. Dále korektorka, jež navzdory své profesi učitelky češtiny na gymnáziu autorce s textem nepomáhá, neboť přehlíží i naprosto elementární chyby. A nakonec vydavatel, ten měl dorazit všechny mouchy, které po obou ženách zbyly, a dát knize bezchybnou podobu, jenže odbyl oboje. Musím ale uznat, že už jsem četl horší, mnohem horší prvotinu.
Přečteno 1153krát.
