Od desíti k pěti – záchvat grafomanie Lucie Schmiedové

Mladým, perspektivním začátečníkům vždycky fandím, ať už se věnují čemukoli. Proto jsem byl rád, když jsem objevil prozaický debut Lucie Schmiedové, externí redaktorky Deníku či MF Dnes a studentky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. Moje nadšení ale vzalo za své prakticky okamžitě po tom, co jsem knihu dostal do ruky. Už po zběžném prolistování a přečtení prvních stránek textu mi bylo jasné, že jsem stanul tváří v tvář literárnímu braku těžkého kalibru. Jindy bych se snažil své hodnocení podat co nejšetrněji a zjemnil jeho chuť množstvím eufemismů, tato novela je však natolik otřesná, že toho nejsem ani nechci být schopen.

Dlouho jsem přemýšlel, odkud při hodnocení díla začnu. Rozhodl jsem se vzít to od konce, z hlediska typografie a biblio­grafických údajů v tiráži. Za ně sice nese konečnou zodpovědnost nakladatelství, musí ale ležet na srdci i autorce, neboť kniha je její vizitkou od začátku do konce.

Ať jsem hledal, jak jsem hledal, vepředu, vzadu, na přebalu, tiráž jsem nenašel. Krom jména autorky, názvu knihy a nakladatelství jsem se nedozvěděl nic. Nevím, kdy, kde, pokolikáté a v jakém nákladu kniha vyšla, neznám autora přebalu ani jméno zodpovědného redaktora a o ISBN si můžu nechat zdát. Jako by s knihou chtělo být spojováno co nejméně osob.

Grafická úprava textu dojem nespravila. Horizontální odsazení prvního řádku odstavce, které má zpravidla velikost jednoho čtverčíku (velkého M), zde dosahuje úctyhodných sedmi znaků a je ho užito i tehdy (!), když je odstavec odsazen vertikálně. A to není zdaleka nejhorší typografický faul. Dokonce ani jednopísmenné předložky a spojky, které zůstávaly na koncích řádků, mi tolik nevadily. Skutečně silná káva bylo až zarovnání textu do bloku kombinované s rezignací na rozdělování slov. Velikost mezer mezi slovy tak průběžně kolísá mezi jedním a pěti znaky a text na první pohled působí jako hrubý koncept napsaný ve Wordu. Je vyloučeno, že by ho někdo alespoň otevřel v sázecím programu. Takže jsou pracovníci Nové formy buď fušéři, nebo lenoši, kteří text ani neviděli. Druhá možnost by vysvětlovala i absenci tiráže.

Konečně ale ke Schmiedové a jejímu textu. Pokud vás zajímá, o čem příběh Od desíti k pěti je, tak vám to nepovím. Nevím to, autorka mi ho nebyla schopna odvyprávět. Její narativní technika spočívá v plácání pátého přes deváté, nekoherentním kupení kostrbatých, často negramatických a vzájemně si proti­řečících vyjádření, fádních obrazů, naivních dojmů, dohadů a stereo­typních frází. Iluzi pohybu a dramatu vytváří pomocí kauzálních vztahů a binárních opozic mezi naprosto nesouvisejícími jevy.

Autorka má mimo jiné i velký problém vůbec vytvořit časovou linii. Ačkoli čtenáře oblažuje zbytečnými údaji o tom, kolik hodin hrdince trvala cesta kamsi a jak dlouho se tam zdržela, děj a čas neubíhají lineárně a souvisle, ale ve skocích, někdy i retro­­spektivních. Vzdor veškeré snaze tak nejsme schopni rozlišit, co je popis jedné situace a co popis vzpomínek, které v tu chvíli hrdince běžely hlavou.

Schmiedová není mnohdy schopna čtenáři sdělit, která postava pronáší kterou přímou řeč, dokonce i vnitřní monolog vypravěčky a řeč nepřímou slévá do jednoho hrnce.

Pro názornost, a abyste nemuseli knihu vůbec číst, uvedu následující věty. Je jich požehnaně, a to jsou pouhé špetky z torza díla, co mi utkvěly v mysli.

„I přesto, že Angličané mají suchý humor, zasmáli jsme se.“ – Prázdná stereotypizující fráze.

„‚To nám to pěkně uteklo, člověk jede hned zase domů. Nejradši bych tady strávila alespoň dva měsíce. Vše bych prošla a prozkoumala,‘ filozofovala jsem.“ – Bylo to všechno, jen ne filozofování. Autorka zjevně nemá sebemenší tušení, co to slovo znamená.

„‚Ále, jdu se tě zeptat na Sofii Jeníkovou, víš, ode mě ze třídy.‘ ‚Jo, jo, nejde ji nepřehlédnout.'“ – Takže ji jde přehlédnout, není-liž pravda?

„Zuzce jsem mohla věřit, a proto jsem čekala, co se bude dít dál.“ – Jak tohle příčinně souvisí?! O Zuzce navíc víme z předchozího textu jen to, že je to uzavřené děvče, tak kde získala hrdinka jistotu, že jí může věřit?

„(T)o, co jsem nakoupila, skončilo v lednici, aniž se toho někdo dotkl.“ – Jak se to do ní dostalo, když se toho nikdo nedotkl?

„Prosím Vás, jen tak mimo řečí, Vaše dcera se chystá na menší výlet někam do městečka poblíž Sicílie.“ (telefonní hovor) – Velké Vás/Vaše, které patří do korespondence nebo ke šlechtě, nechám být, ale co je mimo řečí? Co je menší výlet, když je to přes půl Evropy? Co je někam do městečka, snad do centra, na periferii? Co je poblíž Sicílie, moře? Copak takhle někdo mluví?

„Zase letí (dcera, pozn. aut.) za svou rodinou?“ – Tuto větu pronesla matka. Chtěl bych, aby mi autorka ukázala jednu jedinou reálnou matku, která to o svém dítěti řekne.

„Schůzka proběhla kupodivu v klidu (…)“ – Hned nato čteme o tom, jak se postavy na schůzce pohádaly.

„Čerstvý vzduch bude mít jistě blahodárné účinky na naše spaní. To dá rozum, ale jen kdybych neviděla, co jsem dnes viděla.“ – Tak bude mít ty účinky jistě, nebo je nebude mít vůbec?

„V nemocnici jsem se trochu zdržela, a to jsem chtěla jít nakupovat vánoční dárky. Všeobecně známé je však přísloví – Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek.“ – Kostrbaté, jak kdyby to psala žákyně základní školy.

„Marta Jeníková. Má noční můra. Jasné je, že se jí nemohu vyhýbat donekonečna.“ – Jasné to není, navíc když o žádném vyhýbání nepadlo do té doby ani slovo, ba naopak, hrdinka Martu neustále obtěžovala.

„‚V 19 hodin vás čekáme Pod Lampou,‘ řekl (student, pozn. aut.) a zavěsil. (…) Hodiny ukazovaly 17:57. Ani ne hodinka na přípravu.“ – Za prvé: V neformálním či poloformálním styku nikdo nepoužije výraz v 19 hodin, natož pak student. Za druhé: Jestli dobře počítám, v 17:57 zbývá do 19:00 přesně hodina a tři minuty a není nám znám důvod, proč by využitelná měla být pouze necelá hodina.

Autorka nejenže není schopna poskládat smysluplnou větu, nemůžeme od ní čekat ani další samozřejmou věc, tedy že dodrží styl. Čtenář se tak stává svědkem toho, že vedle sebe stojí strojená vyjádření zavánějící administrativním stylem, např. vyhledala jsem si místo bydliště, a otřepané expresivní výrazy typu jela jsem jako fretka. O originalitě nemůže být ani řeč.

Když jsem výplod Schmiedové četl, trvalo mi i několik minut přečíst jeden odstavec. Neustále jsem musel analyzovat, co svými slovy asi tak myslela, rozdýchávat každou větu, a dokonce do sebe obrátit i několik panáků, abych získal odvahu otočit další list. Nakonec ani to nepomohlo a knihu jsem nedokázal dočíst. Po zhruba padesáti stranách jsem ji zavrhl jako grafomanský výkřik a deníček fiktivní psychotičky, který se nikdy neměl objevit na papíře.

Na novele Lucie Schmiedové, jakkoli nadnesené označení to je, jsem navzdory všemu našel nakonec i tři pozitiva. Autorka, která v textu zkazila, co mohla, zvládla (alespoň v první polovině) dodržet ich formu. Svým skromnějším kolegům zvedla sebevědomí a ukázala jim, že vydat knižně lze opravdu cokoli, v čem jsou písmenka. A pro lingvisty a literární vědce připravila úžasný studijní text, takřka nevyčerpatelný zdroj narativních a jazykových přehmatů.

Ještě dlouho poté, co svůj text dopíšu a odsloužím tryznu za stromy, které padly na výrobu knihy Od desíti k pěti, nebudu vycházet z údivu. Z údivu nad tím, že tak příšerný text napsala vysoko­školačka, ba co víc, studentka učitelství češtiny a dlouho­letá redaktorka. Z údivu nad tím, že jí nikdo včas a upřímně neřekl, že její dílko nestojí ani za zlámanou východo­německou marku. A o mnoho déle mi bude trvat, než se smířím se skutečností, že ačkoli není schopna se smysluplně vyjádřit, má Schmiedová reálnou šanci stát se učitelkou, pro děti nejvyšším arbitrem jazykové správnosti a vytříbenosti, a svou ignorancí nenávratně poznamenat další generace.

Přečteno 512krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 33 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tento web používá antispamový nástroj Akismet. Přečtěte si, jak se data komentářů zpracovávají.