Mólot na dopery

Olympijské hry, které by se zcela obešly bez nějaké dopingové aféry, aby pohledal. Letos se problém ukázal ještě markantnějším poté, co nedlouho před zahájením LOH v Riu vyšly na povrch zprávy o státem řízeném dopingu v Rusku. Ješitnost a touha vyhrávat za každou cenu je zřejmě často silnější než sportovní duch a smysl pro fair play, čímž dostávají samotné základní principy olympismu, které právě na etičnosti, důstojnosti a příkladném jednání stojí, pořádně na frak. Mám za to, že pokud toto někdo vědomě činí, nemá nejen na olympiádě, ale ve vrcholovém sportu obecně co dělat. A tomu by měly odpovídat i sankce.

Rusové trestu letos sice neunikli – z olympiády byli vyloučeni všichni jejich atleti, a z paralympiády dokonce celá výprava –, dopingový otazník ale zůstal viset i nad dalšími sportovci nejen z Ruska, kteří se na olympiádu dostali a šli lovit medaile. Viset zůstal právem, ale nestačí to.

V minulosti byli sportovci už mnohokrát usvědčeni z užívání zakázaných látek až s několikaletým zpožděním, tak tomu bylo např. i v případě „nejúspěšnějšího“ cyklisty všech dob Lance Armstronga, který po letech přišel o všech sedm titulů vítěze Tour de France. Na minulých hrách v Londýně se dodatečná diskvalifikace týkala také stříbrného ukrajinského oštěpaře Pjatnycji a dopingová aféra se nevyhnula ani zimní olympiádě v Turíně před deseti lety. Statisticky tak není vyloučeno, že se změny některých výsledků dotknou i letošní olympiády v Riu. Vytoužených a hlavně zasloužených medailí by se tím pádem mohlo dočkat také pár letošních „bramborářů“. Jenže jen možná a až za několik let, což je pramalá satisfakce, která není schopna vynahradit léta dřiny korunovaná okamžitou hořkostí těsné porážky.

Omamný pocit z vítězství, špetka slávy a obdiv společnosti, jež se na sportovce snesou hned poté, co ze sebe vydali to nejlepší, jsou tím, co je pohání a co pak má vliv na jejich sebevědomí a další nejen sportovní život. Pokud někdo vyhrává díky dopingu, jednak sám nemůže zažít tu pravou slast (protože moc dobře ví, jak to bylo), jednak vědomě o tyto dojmy připravuje i všechny ostatní kolem sebe. Nemluvě o divácích, v jejichž očích ztrácí neregulérní sport na přitažlivosti, natož pak o špatném vlivu na mladé začínající talenty.

Vina za dopingové skandály však leží na bedrech nejen nečestných sportovců a jejich realizačních týmů, ale i antidopingového systému jako takového. Ten na jedné straně všechny čím dál přísněji kontroluje, obtěžuje je nekonečnými sériemi testů a narušuje jejich soukromí, na straně druhé usvědčeným hříšníkům zdá se neuděluje dostatečně vysoké tresty, aby je i ostatní odradil od toho vůbec něco zkoušet. Preventivní charakter trestního práva odjakživa spočíval v tom, že výše trestu odpovídala závažnosti deliktu nebo ji přesahovala, a podobně by to mělo fungovat i v boji za čistý sport. Osmnáctiměsíční distanc nebo teoretická hrozba dodatečného odnětí medaile po čtyřech, osmi, desíti letech zřejmě nejsou dostatečně velkým strašákem, protože průšvihů s dopováním viditelně neubývá.

Pod tíhou zmíněných fakt se nabízí otázka, jestli a jak by se měly zvyšovat tresty za doping. Ano, měly, a to výrazně. Olympijské hry nebo třeba mistrovství světa jsou vysoce prestižní a bedlivě sledované události, k nimž se pnou naděje a zraky milionů lidí (a v nichž se také roztáčí horentní sumy peněz). Tomu musí odpovídat i nároky na etiku. Účast by tak měla být dovolena jen sportovcům, kteří mají zcela čistý dopingový rejstřík. U koho by se byť na jedné mezinárodní akci ukázalo, že si zvyšoval výkonnost nepovoleným způsobem, tomu by hrozil doživotní zákaz účastnit se kterékoli další a dodatečná diskvalifikace ze všech předchozích (včetně náležité pokuty). Za státem řízený doping by mělo dojít k plošnému vyloučení celého národa jako v případě ruských paralympioniků zcela automaticky, diskvalifikace by se ale mohla týkat i olympiád/mistrovství následujících či předcházejících.

Dopingové a korupční skandály ve vrcholovém sportu jsou bohužel jen slabým odrazem charakteru globální společnosti, která stojí na sobectví, intrikách a touze po mamonu a jež si cení osobních cílů víc než cesty, která k nim vede. Pokud má olympijské hnutí povznášet ducha, přispívat k rozvoji lidstva a zachovat si svou vysokou prestiž, musí se od těchto vlivů oprostit a nekompromisně trvat na tom, že podvodníci na mezinárodní sportoviště nepatří.

Přečteno 827krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 6 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..