Četař a blbec

Většina lidí, které za život potkáte, jsou jen do ztracena hledící kolemjdoucí nebo spolucestující, kteří si vás prohlédnou jen zběžně, a to nejhorší, co od nich můžete čekat, je, že se o vás v tlačenici otřou. O něco otravnější jsou případy, kdy si vás vyhlídne pouliční prodavač nebo chudák žurnalista, který musí v terénu zapisovat vaše oduševnělé odpovědi na anketní otázky (pro něj je to nepoměrně větší otrava než pro respondenta); ale taková je někdy práce a s přimhouřením oka to přežijeme. Nepochopitelné je pro mě ale to, když se jeden obyčejný kolemjdoucí zničehonic vetře k druhému a chce s ním navázat zcela bezduchý rozhovor. Modelový případ jsem měl možnost asi před dvěma týdny pozorovat.

Přijed domů a vystoupiv z autobusu jsem došel ke světelné křižovatce, pár kroků za jedním mladým četařem. U přechodu stáli před námi ještě dva civilové. Voják vytáhl telefon z kapsy a vyřizoval krátký hovor. Starý muž před ním, přibližně kolem šedesátky, se zvídavě otočil a hned na něm bylo vidět, že je zle, že by tomu cizímu člověku něco chtěl říct, něco, co ho ani v nejmenším nemůže zajímat. Počkal, až četař zavěsí, a pak přišla první rána.

„Česká armáda, co?“ pronesl.

„Ne asi, Bundeswehr!“ chtělo se mi odpovědět za vojáka. Ten jen něco nepřítomně zamručel.

Stařešina pokračoval. „Já jsem taky sloužil,“ pochlubil se. Voják si dál držel odstup.

„To jsme asi nevěděli. Dřív sloužili všichni,“ říkal jsem si sarkasticky v duchu dál a nedočkavě pozoroval, kdy červeného panáčka na semaforu vystřídá jeho zelený kolega a kdy budu moct nasadit strhující tempo chůze a utéct z doslechu.

Konečně!

Jeden duchaplný mužův výrok mi ale ani tak neunikl: „A hádej kdy.“

Představil jsem si, jak mu odpovídám „Za císaře pána!“ a svinským krokem jsem uháněl pryč, jsa přešťasten jako málokdy předtím, že jsem dostatečně nenápadný civil.

Zdá se, že chuť starších mužských ročníků bezduše rozprávět o „zlatých časech na vojně“ je někdy až neovladatelná. Přistihl jsem se také, že jsem poprvé upřímně litoval profesionálního vojáka v době míru. Kdo ví, po jaké době, po kolika podobně inteligentních promluvách a jak se nakonec i jemu povedlo uniknout z důchodcovy nepříjemně družné společnosti.

Přečteno 708krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 4 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..