Neobyčejný příběh ordinérní prkenice

Přestože se drtivá většina životně důležitých událostí děje v úterý nebo je s úterkem nějak elementárně spojená, což je naprosto nevysvětlitelný a neprokazatelný jev, tahle událost je výjimkou – stala se ve čtvrtek a jakákoli souvislost s kterýmkoli úterkem není známá.

Konkrétněji šlo o jeden čtvrtek někdy na přelomu zimy a jara, kdy už je člověk unaven z nedostatku světla a tepla a jediné, čeho se s nepříjemně vysokou pravděpodobností brzy dočká, je o hodinu kratší víkend. Přesně v takový den někdo někde vytratil svou peněženku. To aby toho nebylo málo.

Peněženka byla šedočerná, naditá doklady, řadou osobních drobností a neurčeným množstvím oběživa. Neurčeným, to je důležité. Důležité je i to, že ve své šedočernotě se peněženka pro jistotu svému majiteli vytratila v černém křesle stojícím v potemnělé chodbě jedné z vysoko­školských fakult. To aby ji náhodou nenašel.

Ve skutečnosti ji nalezl, jak to tak bývá, někdo úplně jiný. Někdo, kdo se na fakultě poslední dobou objevoval spíš jen výjimečně, asi jako slova „prosím“ a „děkuji“ v každodenní mluvě, přesto osoba s nepoměrně vyšší pravděpodobností výskytu v dané lokalitě, než jakou měl sám majitel peněženky, který s fakultou, jak brzy vyšlo najevo, neměl společného pranic.

Osobou, o níž je řeč, byl jeden ze studentů, zrovna typ, co už toho na fakultě moc nepohledává a krom závěrečné práce nemá ani nic na práci. Jen se byl stavit za vedoucím, aby se ani jeden z nich nic revolučního nedozvěděl, jen si oba potvrdili, co už vědí, obnovili relativní klid v duši a aby potom onen student s notebookem zabil v oblíbeném křesle volnou hodinku času, která mu zbývá, než popeláší chytit spoj domů. A co čert nechtěl, ten popis seděl přesně na mě.

Právě ono křeslo stojící na chodbě druhého patra Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, které jsem měl tak rád, neboť nejenže poskytovalo široko daleko největší pohodlí, ale také stálo v místě, jež působilo zastrčeně, přesto z něj bylo všude vidět, v tu dobu již bylo útočištěm zmiňované peněženky.

Chvilku po svém nalezení ležela peněženka na stole a čekala na majitele, jestli náhodou nepřijde, střežena mnou. S přibývajícím časem jsem po ní čím dál zvědavěji pohazoval očkem, dumaje, jak s takovou kořistí naložím.

Čím dál pravděpodobnější se stávala možnost, že majitel si pro svou drahou prkenici jen tak nepřijde, že tudíž bude mým úkolem mu k tomu dopomoct. A prvním krokem bylo ukojit vlastní zvědavost a najít vodítka v obsahu tobolky.

Začal jsem s pátráním. Občanka, jméno, popřípadě bydliště – to bylo hlavní.

Jan H… Taková informace se ukázala takřka nepoužitelnou, protože systém školy jméno nenalezl a ani všeobecné vyhledávání na internetu nepřišlo s potěšitelnými výsledky. V kombinaci s bydlištěm a datem narození ale dalo základ úspěchu. Podařilo se mi najít stránky penzionu s telefonickým kontaktem na Janovu jmenovkyni, snad matku.

Po krátké době sbírání odvahy, kdy jsem střídavě zvažoval, zda raději pasivně odevzdám nález na recepci, kde neudělají nic lepšího, než že budou dlouho čekat, jestli se někdo ozve, a pak možná peněženku taky prozkoumají, zjistí, co já, a pošlou ji na adresu uvedenou v občance, nebo ještě pasivněji předají celou věc PČR, která se problémem bude zabýat ještě déle, takže mezitím si chudák občan Honza stejně bude muset všechny doklady obstarat znova, nehledě na další řadu oplétaček, nervů a rizik, a střídavě jsem si říkal, že to přece nelze připustit, a následném plánování scénáře přišlo na řadu vytáčení čísla.

Žádná odezva.

Za dalších pět minut střídavého zvažování jsem zkusil telefonovat znova.

Zase nic.

Vzápětí číslo volalo zpátky. Byla to paní H. „Měla jsem zmeškaný hovor,“ nahodila.

„Já vám taky volal,“ opáčil jsem a spustil promyšleně navážno. Záměrně jsem se snažil o co nejoficiálnější a nejdirektivnější tón. „Tady »Pán«, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Nemáte náhodou syna Honzu, ročník 91?“

„Mám,“ vyhrkla. Zděšeně, jak jsem očekával. Vystrašit cizího člověka těsně před dobrou zprávou, mě ohromně bavilo. „Co se děje?“

„Vypadá to, že jsem našel jeho peněženku,“ vysvětlil jsem a ubral na vážnosti tónu. „Nemohl jsem najít kontakt na něj, tak volám vám. Takže kdybyste mu dala vědět, že ji tady má. Nechám ji dole na recepci.“

„Ježiš, to ste hodnej! Já už si říkala, co proved! Hned mu to zavolám. Děkuju! Ten má teda štěstí!“ neskrývala úlevu smíšenou se špetkou rozčarování.

„Jo, ještě že jsem našel číslo na vás,“ připomněl jsem.

„No jo, ten má kliku, že má maminku,“ smála se. „Mockrát děkuju, že jste mu tu peněženku našel!“

„Za málo, hlavně že to dobře dopadne…“

Ještě se ujistila, na které fakultě jsem, a pak jsme se rozloučili.

Hodin bylo rázem akorát na to, abych se sbalil a šel stíhat odvoz a tříhodinovou jízdu domů. Cestou jsem ještě prohodil slovo s recepční, šrajtofli jí spolu s vysvětlením situace předal a svižným krokem mířil vstříc tradičně narvané šalině. Ani v ní, ani později v autobuse domů se nic zvláštního nestalo. Jen mi chvílemi vrtaly hlavou myšlenky, jestli doopravdy i tahle pohádka o Honzovi skončí „hepáčem“ a on se se svou peněženkou shledá; nebo jestli se ještě budou dít nepředpokládané věci, co celý příběh zamotají. Proto mě mrzel fakt, že jsem při telefonátu s jeho mutr neřekl, aby se mi ozvali, jak to dopadlo.

Rozuzlení jsem se nakonec dočkal pár metrů před domem. Hudba ve sluchátcích ztichla, aby ji nahradil vyzváněcí tón. Display zobrazoval neznámé číslo. „Kdo by mi volal před osmou večer? Snad to nebude nikdo z těch, co sháním kvůli bakuli,“ pomyslel jsem si otráveně a zvedl hovor.

Očekávatelného volajícího jsem v tu chvíli poměrně nepochopitelně nečekal. O to víc mě potěšilo, když se ze sluchátka ozvalo: „Dobrý večer, tady Honza H…“

Krátký hovor plný projevů vděku na jedné straně a automaticky skromných reakcí na straně druhé dal tušit, že svět a společnost nemusí být jen samé svinstvo, že lidé si mohou pomoct, aniž by se znali, nebo dokonce vůbec potkali, a že taková pomoc, když se pro ni rozhodnete, zrovna se nedovoláte a jen přijmete hovor zpátky, vás ani nemusí nic stát.

Přečteno 1573krát.