Myšlenky o alternativních vesmírech se v lidské mysli vyskytují v té či oné podobě od pradávna – od jedoduchých úvah typu “co by, kdyby” po složité teorie multivesmíru. Ve své víře se ale většina lidí shodne na tom, že může existovat nekonečné množství možností, nekonečno jiných rozhodnutí, důsledků, jiných verzí našeho já. A samozřejmě s tím by nás také zajímalo, zda by naše alternativní verze byla šťastnější, než jsme ve své realitě my, nebo by dílčí úspěch v konečném zúčtování přinesl o mnoho větší bolest, než by se dalo čekat.
Taková úvaha se dá spojit i s touhou člověka vrátit se v čase a některá svá rozhodnutí změnit. Vnucuje se ale otázka – skutečně by se člověk, kdyby měl tu možnost, rozhodl jinak? (Tedy pokud by neznal budoucnost.) Ne. Situace by se zkrátka dokonale zopakovala a člověk by se rozhodl pokaždé stejně. Důkazem je to, že už tak přece učinil. Proč by měl za nezměněných podmínek reagovat jinak?
Pakliže si toto uvědomíme, celá idea milionů jiných rozhodnutí, jiných cest, jiných verzí našeho já se začíná ztrácet. Každá rozhodnutí jsou motivována minulostí, lidskou povahu konstituují vzpomínky. To, co nazýváme svobodou výběru, je řízeno naší povahou, tím, s čím jsme se narodili, co si s sebou neseme z minulosti, i tím, že něco jsme se už dříve rozhodli zahodit. Každé budoucí rozhodnutí je předurčeno předchozím jako pád další kostičky domina.
Abychom se dobrali místa, kde se šlo rozhodnout jakkoli jinak, museli bychom připustit možnost, že naše duše si vybírá svůj život, rodiče, kterým se narodí. Pak by našimi alternativními vesmíry byli všichni ostatní, protože právě oni žijí životy, pro něž jsme se my nerozhodli. Všichni by byli našimi druhými já. Tato věta také velice silně koresponduje se starým toltéckým pozdravem “jsi mé druhé já” a nabízí nám zcela nový úhel pohledu.
Ve světle těchto myšlenek pak můžeme i jinak přistupovat k tomu, proč se lidé tolik zajímají o ostatní, o své spolužáky, známé či kolegy. Snad proto, že jsou to lidé, jejichž vesmír byl nám kdysi tak blízkým a podobným, chceme tak často vědět, jak se jim celá další léta vedlo, jaká byla jejich alternativní cesta, zda lepší či horší, a co si z ní odnesli; snad také proto, že to bývají i lidé, s nimiž jsme se dosud neznali, ale v současnosti máme společnou, tak nás zajímá, jaké různé alternativní cesty nás svedly ke společnému styčnému bodu. To vše proto, abychom mohli za jeden čas projít vícero cestami a poučili se z nich, vzájemně se ovlivnili pokud možno tak, aby vše při budoucích rozhodováních vedlo k co nejlepšímu výběru.
Přečteno 743krát.