Angláni si netykají!

S postupnou (a někdy také potupnou) anglofonizací a amerikanizací společnosti se uchycují i řady mýtů a polopravd o angličtině. Jednou z těch nejznámějších je domněnka, že když angličtina nerozlišuje formální a neformální oslovení v druhé osobě, že to znamená, že si všichni tykají. Opak je totiž pravdou.

Typická představa o anglické kultuře líčí její příslušníky jako gentlemany, tradicionalisty, konzervativce a lidi s někdy až příliš vyvinutým smyslem pro uctivost („Byl byste tak laskav a vyňal svou dýku z mých zad, pane?“ tak by mohla znít modelová věta nějakého absurdního britského gagu). Jak by si mohl někdo myslet, že dědicové impéria, nad kterým slunce nezapadá, a vynálezci čaje o páté si tykají? Není to náhodou naopak? Jistěže je.

Může se zdát, že debata o tom, jestli je nerozlišovaná druhá osoba v jednotném a množném čísle, je bezpředmětná, ba co víc, že sám Angličan by jejímu obsahu vůbec nerozuměl, protože jeho rodný jazyk zkrátka nic takového neřeší. Jenže dřív i v angličtině tykání a vykání jako v češtině bylo. Neformální singulár (tedy tykání) měl tvary thou [ðau] = ty; thee [ðí] = tobě/tebe; thy [ðáj] = tvůj. Dnes se s ním můžeme setkat snad jedině ve starých textech, úryvcích z Bible a podobně (např. známý fiktivní Ezekiel 25:17 končí slovy „… when I lay my vengeance upon thee!“). Druhá varianta druhé osoby byl formální singulár (vykání) a plurál s tvary ye [jí] = vy a dodnes ve stejné podobě užívanými you = vám/vás a your = váš. Na základě jednoho prostého pohledu do vývoje angličtiny není nakonec tak těžké odvodit, co z dvojice formální/neformální singulár asi spíš převládlo a používá se dnes.

Jestli si někdo myslel, že angličtina má jen tykání a že nikdy tyhle věci vyloženě nerozlišovala, a už si to nemyslí, tak je to dobře. Pokud tomu nechce uvěřit, tak ať trošku pátrá a zjistí, že si to z prstu necucám (viz tabulka osobních zájmen v rané moderní angličtině na anglické Wikipedii). A pokud někdy potkáte nějakého floutka, co si s vámi bude chtít tykat „po americkém stylu“ (jako třeba toho, na něhož Zdeněk Svěrák ve Vratných lahvích vydžímal houbu), máte jedinečnou šanci ho nemilosrdně setřít. Ale pečlivě zvažujte slova – na debila je občas i jasná a pádná argumentace moc chytrá.

Přečteno 696krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 4 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..