Vztahouši, svatbouši a jiní patetici

Po cel­kem be­ze­svat­bo­vém čtvrt­sto­le­tí jsem se do­stal do fáze, kdy se moji známí za­ča­li ženit a vdá­vat a po­ři­zo­vat si mrňata. To by samo o sobě ne­by­lo nic ko­men­to­vá­ní­hod­né­ho, u lidí 20+, 30+ je to běžná praxe. Nad čím mi ale zů­stá­vá rozum stát, je patos a exhi­bi­ci­o­nis­mus s tím spo­je­ný. I když si to lec­kdo ne­u­vě­do­mu­je, ro­di­na je věc sou­kro­má a všem ne­zú­čast­ně­ným kom­plet­ně u řiti.

Je to stále o tom­též. Jsme svými po­ci­ty na­to­lik opo­je­ní, až si mys­lí­me, že se kolem nás točí svět. Dříve nám sta­či­lo to vyrýt do kůry stro­mu, na­sprejo­vat na zeď nebo si to ne­chat vy­te­to­vat na půlky. Dnes to mu­sí­me při každé možné pří­le­ži­tos­ti čmá­rat na vir­tu­ál­ní zdi so­ci­ál­ních sítí, při­klá­da­jí­ce k tomu celá alba kdysi sou­kro­mých a prac­ně při­pra­vo­va­ných fotek, která teď ale chr­lí­me jedno za dru­hým. Zá­snu­by, svat­by, vý­ro­čí, na­ro­ze­ni­ny, svát­ky, po­če­tí, stá­dia tě­ho­ten­ství, po­ro­dy, …

Dokud spolu jen cho­dí­me, je klid. Pravé ší­len­ství začne žá­dos­tí o ruku. Ale ne jen tak le­da­ja­kou! Mu­sí­me si to říct ve vá­noč­ní Vídni, na vr­cho­lu in­donéské hory, v ústí is­land­ské sopky, na dně Ma­ri­án­ské­ho pří­ko­pu, na hřbe­tě loch­ne­s­ky nebo tak něco. A třeba i s po­řád­ně mast­ným zá­snu­bá­kem v hlav­ní roli. Pro­to­že zá­snu­by za­ži­je­te jen jed­nou (cha!). Proč to ale dávat ve­řej­ně na net? No aby všich­ni čumě­li, pro nic ji­né­ho.

Pak při­chá­zí na řadu svat­ba… ne, po­čkat… nejdřív od­po­čet. Pro­to­že svět bez­pod­mí­neč­ně musí vědět, že MY se přes­ně za měsíc, dva tejd­ny a asi 3,456 ho­di­ny be­re­me! Po­slé­ze svět musí vědět, že když si řek­ne­te to své ANO (ne­plést s po­li­tic­kou stra­nou!), je to na celý život (cha!) a ten se vám změní od zá­kla­dů (cha!), že vy­slo­vit to mu­sí­te na­pros­to do­ko­na­le a že to naše mělo sice své mou­chy, ale bylo úžas­né a hlav­ně NAŠE. A sta­tis­tic­ky vzato bude s při­bliž­ně 47% prav­dě­po­dob­nos­tí NÁŠ i roz­vod.

Poz­dě­ji svět musí sedat na zadek z na­šich nád­her­ných sva­teb­ních fotek od re­no­mo­va­ných pánů fo­to­gra­fů, o nichž jste v ži­vo­tě nesly­še­li, a zírat, že jsme na You­Tu­be dali vlast­no­ruč­ně sestří­ha­né video o tom, jak jsme se před dvěma mě­sí­ci, pěti dny a circa je­de­nác­ti ho­di­na­mi vzali a žili šťast­ně až do smrti (sic!). A ještě vám po­ví­me, že Pán Bůh to tak krás­ně za­ří­dil, že když se vez­me­te v kos­te­le, vlije vám to do žil hro­ma­du ener­gie a bla­bla­b­la. Jenže to taky ni­ko­ho ne­za­jí­má! Koho to za­jí­ma­lo, ten se svat­by přímo účast­nil nebo si mohl fotky a video osob­ně a sou­kro­mě (!) vy­žá­dat. Ale zírat, přát a zá­vi­dět musí každý.

Pak tu máme na­mát­kou vy­bra­ný den, kdy jsem zrov­na ráno na­chys­tal svojí choti sní­da­ni do po­ste­le a ona je to­tál­ně vy­plesk­lá a pěje ódy na svá­tost man­žel­skou. Bez ta­ko­vé in­for­ma­ce se nikdo ne­o­be­jde!

Po roce na­še­ho nej­skvě­lej­ší­ho man­žel­ství ne­mů­že­te pře­žít bez další in­for­ma­ce, a sice že os­ca­ra za nej­lep­ší man­žel­ku (dříve nej­spíš nej­lep­ší žen­ský he­rec­ký výkon v hlav­ní roli) do­stá­vá… (chví­le na­pě­tí)… je­di­ná a je­di­neč­ná… ta moje! Za­jí­má-li ně­ko­ho, kolik svých man­že­lek jsem no­mi­no­val, a na­mí­tá-li, že být nej­lep­ší, když je první a je­di­ná, není žádný kumšt, ni­če­mu ne­ro­zu­mí. Pros­tě ne­mě­la kon­ku­ren­ci, je to ro­man­ti­ka jak řemen a vůbec všec­ko! Tečka.

Co tu máme dál? Jo, tě­ho­ten­ství. Ama­tér­ské­ho (nebo ne­dej­bo­že pro­fe­si­o­nál­ní­ho) do­má­cí­ho porna všech­ny ušet­ří­me, ná­hra­dou vám ale budiž ča­sosběr­ná série na­špu­le­ných sel­fies a taky „umě­lec­kých“ a „pro­fe­si­o­nál­ních“ aktů na téma Buben roste a my s ním, za­vr­še­ná au­ten­tic­kou spor­tov­ní re­por­tá­ží z po­rod­ni­ce, včet­ně ex­klu­ziv­ních roz­ho­vo­rů. Pro­to­že tě­ho­ten­ství a ro­di­čov­ství je bož­skost sama. Co na tom, že to bolí jako tisíc sviní, že ne­tri­vi­ál­ní počet tě­ho­ten­ství je ne­chtě­ných, že se každý rodič po­sta­rá o mi­ni­mál­ně jedno ži­vot­ní trau­ma svých dětí a že se má­lo­ko­mu po­da­ří vy­cho­vat něco ji­né­ho než na­ma­chro­va­né­ho sobce nebo ne­prů­boj­né­ho in­tro­ver­ta… Být těhu a mít mi­mís­ka je pros­tě bomba! Že jo, no že jo?! Jste-li stále na po­chy­bách, ne­věs­te hlavu, ostat­ní vás o tom pře­svěd­čí. Do­kon­ce i v pří­pa­dě, že jste blbka, která ne­chá­pe, jak je možný, že zrov­na ona musí čekat dítě s ta­ko­vým chcí­pá­kem (sím, já vím jak).

Kruh uza­ví­rá ne­ko­neč­ný sled mimi sta­tu­sů a fotek do­ku­men­tu­jí­cích do­slo­va kaž­dou mys­li­tel­nou tr­pas­lí­ko­vu čin­nost, gri­ma­su, po­lo­hu, osla­vu atd., pro­to­že… já ani nevím. Pros­tě hele, naše mimčo, naše mimčo, hele, hele, kou­kej­te, hele, naše mimčo, hele… A tak tomu bude do té doby, než hele, naše mimčo ne­vy­ros­te ve zcela sa­mo­stat­né­ho, do sebe za­hle­dě­né­ho pa­te­ti­ka, který se se svým nic­ne­ří­ka­jí­cím a všed­ním ži­vo­tem bude ve­řej­ně vy­sta­vo­vat sám. Dokud ne­bu­de stej­ně vy­dře­ný ze svých na­pros­to je­di­neč­ných ži­vot­ních mil­ní­ků, které ale po svém za­ži­ly a za­ži­jí mi­li­o­ny dal­ších lidí.

Rada na závěr: Váš život je vaše pri­vát­ní věc. Cho­vej­te se podle toho. Když už mu­sí­te svoje sou­kro­mí s někým sdí­let, tak buďte věcní a aspoň tro­chu za­jí­ma­ví, aby mělo smysl o něm číst. Emoce nejsou při­da­ná hod­no­ta, ba na­o­pak – patos „ob­vykle uka­zu­je na ome­ze­né vy­ja­d­řo­va­cí schop­nos­ti au­to­ra“. A hlav­ně mějte na pa­mě­ti, že ač­ko­li vše kři­čí­te ve­řej­ně do světa, jste jako každý druhý – až na pár přá­tel všem putna!

Pře­čte­no 1147­krát.