Po celkem bezesvatbovém čtvrtstoletí jsem se dostal do fáze, kdy se moji známí začali ženit a vdávat a pořizovat si mrňata. To by samo o sobě nebylo nic komentováníhodného, u lidí 20+, 30+ je to běžná praxe. Nad čím mi ale zůstává rozum stát, je patos a exhibicionismus s tím spojený. I když si to leckdo neuvědomuje, rodina je věc soukromá a všem nezúčastněným kompletně u řiti.
Je to stále o tomtéž. Jsme svými pocity natolik opojení, až si myslíme, že se kolem nás točí svět. Dříve nám stačilo to vyrýt do kůry stromu, nasprejovat na zeď nebo si to nechat vytetovat na půlky. Dnes to musíme při každé možné příležitosti čmárat na virtuální zdi sociálních sítí, přikládajíce k tomu celá alba kdysi soukromých a pracně připravovaných fotek, která teď ale chrlíme jedno za druhým. Zásnuby, svatby, výročí, narozeniny, svátky, početí, stádia těhotenství, porody, …
Dokud spolu jen chodíme, je klid. Pravé šílenství začne žádostí o ruku. Ale ne jen tak ledajakou! Musíme si to říct ve vánoční Vídni, na vrcholu indonéské hory, v ústí islandské sopky, na dně Mariánského příkopu, na hřbetě lochnesky nebo tak něco. A třeba i s pořádně mastným zásnubákem v hlavní roli. Protože zásnuby zažijete jen jednou (cha!). Proč to ale dávat veřejně na net? No aby všichni čuměli, pro nic jiného.
Pak přichází na řadu svatba… ne, počkat… nejdřív odpočet. Protože svět bezpodmínečně musí vědět, že MY se přesně za měsíc, dva tejdny a asi 3,456 hodiny bereme! Posléze svět musí vědět, že když si řeknete to své ANO (neplést s politickou stranou!), je to na celý život (cha!) a ten se vám změní od základů (cha!), že vyslovit to musíte naprosto dokonale a že to naše mělo sice své mouchy, ale bylo úžasné a hlavně NAŠE. A statisticky vzato bude s přibližně 47% pravděpodobností NÁŠ i rozvod.
Později svět musí sedat na zadek z našich nádherných svatebních fotek od renomovaných pánů fotografů, o nichž jste v životě neslyšeli, a zírat, že jsme na YouTube dali vlastnoručně sestříhané video o tom, jak jsme se před dvěma měsíci, pěti dny a circa jedenácti hodinami vzali a žili šťastně až do smrti (sic!). A ještě vám povíme, že Pán Bůh to tak krásně zařídil, že když se vezmete v kostele, vlije vám to do žil hromadu energie a blablabla. Jenže to taky nikoho nezajímá! Koho to zajímalo, ten se svatby přímo účastnil nebo si mohl fotky a video osobně a soukromě (!) vyžádat. Ale zírat, přát a závidět musí každý.
Pak tu máme namátkou vybraný den, kdy jsem zrovna ráno nachystal svojí choti snídani do postele a ona je totálně vyplesklá a pěje ódy na svátost manželskou. Bez takové informace se nikdo neobejde!
Po roce našeho nejskvělejšího manželství nemůžete přežít bez další informace, a sice že oscara za nejlepší manželku (dříve nejspíš nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli) dostává… (chvíle napětí)… jediná a jedinečná… ta moje! Zajímá-li někoho, kolik svých manželek jsem nominoval, a namítá-li, že být nejlepší, když je první a jediná, není žádný kumšt, ničemu nerozumí. Prostě neměla konkurenci, je to romantika jak řemen a vůbec všecko! Tečka.
Co tu máme dál? Jo, těhotenství. Amatérského (nebo nedejbože profesionálního) domácího porna všechny ušetříme, náhradou vám ale budiž časosběrná série našpulených selfies a taky „uměleckých“ a „profesionálních“ aktů na téma Buben roste a my s ním, završená autentickou sportovní reportáží z porodnice, včetně exkluzivních rozhovorů. Protože těhotenství a rodičovství je božskost sama. Co na tom, že to bolí jako tisíc sviní, že netriviální počet těhotenství je nechtěných, že se každý rodič postará o minimálně jedno životní trauma svých dětí a že se málokomu podaří vychovat něco jiného než namachrovaného sobce nebo neprůbojného introverta… Být těhu a mít mimíska je prostě bomba! Že jo, no že jo?! Jste-li stále na pochybách, nevěste hlavu, ostatní vás o tom přesvědčí. Dokonce i v případě, že jste blbka, která nechápe, jak je možný, že zrovna ona musí čekat dítě s takovým chcípákem (sím, já vím jak).
Kruh uzavírá nekonečný sled mimi statusů a fotek dokumentujících doslova každou myslitelnou trpaslíkovu činnost, grimasu, polohu, oslavu atd., protože… já ani nevím. Prostě hele, naše mimčo, naše mimčo, hele, hele, koukejte, hele, naše mimčo, hele… A tak tomu bude do té doby, než hele, naše mimčo nevyroste ve zcela samostatného, do sebe zahleděného patetika, který se se svým nicneříkajícím a všedním životem bude veřejně vystavovat sám. Dokud nebude stejně vydřený ze svých naprosto jedinečných životních milníků, které ale po svém zažily a zažijí miliony dalších lidí.
Rada na závěr: Váš život je vaše privátní věc. Chovejte se podle toho. Když už musíte svoje soukromí s někým sdílet, tak buďte věcní a aspoň trochu zajímaví, aby mělo smysl o něm číst. Emoce nejsou přidaná hodnota, ba naopak – patos „obvykle ukazuje na omezené vyjadřovací schopnosti autora“. A hlavně mějte na paměti, že ačkoli vše křičíte veřejně do světa, jste jako každý druhý – až na pár přátel všem putna!
Přečteno 1059krát.
