Úvaha o ledasčem

Chceme-li v dějinách naší společnosti najít nějakou spojnici mezi dávným a dnešním, najdeme asi jedinou. Je to lidská touha vlastnit a panovat, která nás nejednou donutila zneužít i původně nenásilné a v pravém smyslu demokratické myšlenky. Tím začneme a budeme na to poukazovat i později, při subjektivním výkladu několika starozákonních příběhů a náboženských tvrzení. Celá úvaha by se měla snažit o širokospektrální rozbor lidské etiky a politiky a nabídnout neotřelé možnosti pro zodpovězení dávných otázek, proč tu jsme a co tu děláme.

O politice a vědě

Tisíciletá politika církve je sice asi největší, ale zdaleka ne jediný případ, kdy byly hluboké myšlenky použity a zneužity pro politické účely – komunismus skýtal vidinu ideální společnosti, kde „ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc” a nikdo nepřijde zkrátka. Nakonec se ale vše dělo tak, jak to popisuje George Orwell ve své Farmě zvířat. Někteří dřeli a neměli nic, jiní poroučeli, povyšovali se, utápěli se v bohatství a nedělali nic. Jen několik málo let po konci studené války se museli politici chopit jiné velké myšlenky, kterou by strhli dav, ovládli svět a sami si co nejvíce namastili kapsu. Orwellův cyklus „diktatura – revoluce – diktatura” se zase dovršuje.

Řeč je o environmentalismu. Na počátku byla opět vznešená idea. Po organizované snaze o splynutí s Bohem, později o splynutí společenských tříd, se dnes řízeně pokoušíme splynout se Zemí, s přírodou. Už se nebojíme pekla a věčného zatracení po smrti, bojíme se vyčerpání zdrojů a globálního oteplování, pekla tady na Zemi, nejen pro nás, ale hlavně naše děti. Jenže skutečně můžeme věřit úzké skupině vládců, že nás dnes povedou správným směrem, nehledíce na své sobecké zájmy, vzdor tomu, že v historii tomu bylo naopak? A jakou roli v tom všem hraje věda?

Před pár lety jsme začali do motorů svých aut lít biopaliva. Snad abychom déle vystačili se zásobami ropy, abychom byli šetrnější k přírodě. To zní hezky. Dokud se ale člověk nedozví, že během výroby biopaliva vzniká oxid dusíku, který má mnohonásobně vyšší skleníkový efekt než známý strašák oxid uhličitý. Vzniklá bionafta nejenže není vinou tohoto zrovna ekologická, je navíc dražší. A místo obilí na obživu pěstujeme mnohem radši řepku, což musí logicky vést i ke zdražení pečiva. Nakonec na tom vydělá jen úzký okruh pěstitelů a výrobců, ne obyčejný člověk, a příroda už vůbec. Zvážíme-li toto, můžeme si být skutečně jistí, že jednáme jako celek v zájmu přírody?

Nedávno k tématu klimatické změny prohlásil jeden vědec, že globální oteplování je nezpochybnitelné, a všechny pochybovače přirovnal k lidem, kteří se před 500 lety domnívali, že je Země placatá. Nebyli to titíž, ta valná většina, co se hádala, že atom nelze rozdělit? Že člověka zabije jízda vlakem, protože jeho tělo není stavěno na takovou rychlost? Nepoužili ale právě tito lidé slova „nezpochybnitelné”? Neoznačili právě oni všechny pochybující za blázny, či dokonce kacíře? A nebyla to právě takováto podobně zatvrzelá většina, která ve starém Řecku podrobovala nepohodlné myslitele střepinovému hlasování?

Neskončil by Václav Klaus u takového soudu a nebyl vyvržen? Nebo hůř, neskončil by na hranici? Skutečně toho víme o Zemi dost, abychom měli právo ostrakizovat lidi, jako je on? Nebo jen bezohledně prosazujeme svou verzi pravdy? Vždyť jsme navzdory všem původním předpokladům obepluli svět, pronikli do nitra atomu i subatomárních částic, umíme letět rychleji než zvuk. Jakou tedy máme jistotu, že vzdor dnešním domněnkám Země za několik desítek let paradoxně nezmrzne?

Ví-li toho člověk jako tvor dost je však jen jedna část otázky. Druhá je, zda my, obyčejní lidé jsme o všech objevech lidstva dostatečně informováni. Vzhledem k tomu, o jakých tajných projektech, například z dob druhé světové či studené války, se dozvídáme až po několika desetiletích, by bylo bláhové se domnívat, že dnes už se tajnůstkaření nenosí. A protože lidská povaha se ve svojí podstatě nemění, lze předpokládat, že k utajování a překrucování důležitých a pro vládnoucí vrstvu nepohodlných informací docházelo odjakživa. A tím je situace složitější, čím dále do minulosti jdeme, čím menší množství méně jasných informací máme.

Kolik z toho, co se nám písemně dochovalo z dávnověku, asi odpovídá originálu? A jaký vliv to má na naše životy? Obzvláště když mluvíme o biblických textech, jež už dva tisíce let formují naši společnost. Navíc když jde o nejednoznačná vyprávění prošpikovaná nejen zjevnými, ale hlavně skrytými symboly a alegoriemi, které mohou znamenat cokoliv. Zde záleží pouze na výkladu. A odhlédneme-li od toho oficiálního, nabádajícího člověka ke skromnosti až askezi, poslušnosti a pokoře před Bohem (resp. před církví, která si vlastně osobuje jedinou cestu k němu), můžeme si všechnu symboliku vyložit po svém a nalézt souvislosti nejen s jinými filozofiemi, ale i s moderní vědou. Teprve pak se může ukázat skutečná trefnost a nadčasovost takové literatury.

Mýtus o Adamovi a Evě

Podle známého výkladu Bůh stvořil nejdřív muže, Adama, a až po něm a z jeho žebra ženu. Ti pak spolu žili v rajské zahradě v blahobytu až do dne, kdy se objevil had, který, pokud je mi známo, zviklal prvně Evu a ta pak i Adama, aby okusili ovoce ze Stromu poznání. Boha, jenž jim toto výslovně zakázal, to rozlítilo natolik, že je vyhnal a odsoudil k životu v nedostatku a strastech.

Z toho pak plyne ponaučení: Chovejte se podle pravidel a poslouchejte Boha, který k vám promlouvá skrze církev. Také je jasně určeno, že žena je muži podřízena, jakož že i za onen prvotní hřích vlastně může ona. Toto, jak víme, mělo na společnost zásadní vliv, který dodnes pociťujeme.

Jenže v židovské Kabbale má příběh o prvním člověku trochu jinou podobu. Hovoří o Adamu Kadmonovi, hermafroditní bytosti. Význam jeho jména (panenská země, ohnivá země), jiné pojmenování (Thóýth – podobné jménu egyptského boha Thótha) a jeho oboupohlavnost (hermafrodit – složenina jmen Hermes a Afrodité) mají zásadní význam pro alchymistickou symboliku i celé toto těžko uchopitelné a zatracované učení.

Celou tuto esoterickou historku lze chápat i jinak. Adam Kadmon, sjednocení protikladů, mohl být jakousi astrální bytostí, která neznala nedostatek ani bolest. Jenže pro svou duchovní existenci nemohla znát ani smyslové požitky, žádné vzrušení, extázi. Poté, co dal tento první člověk všemu jméno, přál si to také ochutnat, prožít. Zpočátku bylo všechno nádherné a on získal spoustu zážitků, pak ale musel poznat i stinnou stránku pozemského života – bolest, hlad a smutek. Začal toužit po tom, aby se radostné chvíle opakovaly a bylo jich víc. Čím více po nich bažil, tím horší náladu měl, když se mu jich nedostávalo. Život ve hmotném světě se pro něj stal nefalšovanou drogou a on už se nedokázal odpoutat a vrátit se ke svojí původní astrální existenci. Někdy tehdy mohlo dojít i k oddělení obou principů do dvou bytostí – muže a ženy. Ne však rovnoměrně. V každém z nás zůstává úlomek té druhé půlky. Stejně tak, jak to znázorňuje symbol pro Jin a Jang.

Hledáme-li opětovné spojení muže a ženy na duchovní rovině, musíme ho najít sami v sobě, ne pouze skrze sňatek. Ten, ač řečený „před Bohem”, není vlastně ničím jiným než obyčejným úředním aktem. Jednota člověka by také neměla spočívat ve zdůrazňování převažujícího principu a potlačování toho, co v nás zanechává opačný, jak je tomu dnes. Vede to pouze k polarizaci a intoleranci. Čím větší je muž chlapák, tím hůř může ženě porozumět, pochopit ji, stejně tak i obráceně. Pak slýcháme o propastech mezi mužem a ženou a partnerské hádky se pro nás stávají přirozeným a nutným dějem. Jenže rozdmýchá-li v sobě člověk ten svůj titěrný plamínek protikladného, přestane chápat svět jako my versus oni, potažmo my versus ony. Získá vhled do povahových vlastností mužů i žen a oboje dovede skloubit, přestane hledat rozdíly a ztotožní se s oběma pohlavími.

Jako druhý se v tomto výkladu objevuje problém lidské závislosti. Nabývá mnoha podob a my, aniž bychom si to uvědomovali, se často chováme jako drogově závislí. Když se zeptáme feťáka, proč začal s drogami, nejspíš nám odpoví, že z nudy, ze zvědavosti nebo že před něčím utíká. První dva motivy jsou totožné s tím Adamovým podle mnou navrženého podání. Třetí, útěk, vypovídá o strachu. A strach ruku v ruce jdoucí se závislostí, oba disponující tisícovkami převleků, to jsou, spolu s přirozenou leností, od pradávna hybatelé lidské mysli.

Když zůstal člověk uvězněn v kolotoči neustálé honby za smyslovými požitky a po nich následující krize, začal vynalézat. Vymýšlel a koumal, jak by snáze a rychleji dosáhl kýžených požitků a minimalizoval chvíle recese. Celá staletí se obklopoval zástupy vynálezů a přístrojů, které ho měly učinit šťastným. Nakonec mezi majetek a štěstí dal znaménko „=”, jak dokládá zejména naše dnešní doba, v níž slovní spojení „konzumní společnost” skloňujeme ve všech pádech. Dvojice „majetek – štěstí” ale není jedinou. Nemalá část lidí se považuje za intelektuálnější a tvrdí, jak opovrhuje materialismem. Ta dává rovnítko mezi štěstí a podobnou pošetilost, jako je majetek – vzácné a krásné zážitky (jenže pomíjivější než majetek a navozující nemenší touhu po opakování) a „láska”.

„Lásku” schválně dávám do uvozovek, protože obyčejné chápání toho stavu je naprosto mimo to, co by ono slovo mělo správně vyjadřovat. Už jako fráze se bere věta, že „láska by neměla ubližovat,” leč na pravdivosti jí to neubírá. Skutečně pravá láska by to dělat neměla. My však za ni vydáváme zas pouhou a obyčejnou závislost a touhu vlastnit. Promítlo se to i do jazyka – říkáme, že „máme někoho” nebo „jsme někoho ztratili”. Je pak nakonec jedno, jestli mluvíme o věcech, zážitcích nebo vztazích, vždy chceme, aby bylo vše podle našeho, abychom měli, co si zamaneme, aby se všechno odehrávalo, jak si přejeme, aby nám každý šel na ruku. Chceme to a víme, že když se něco zvrtne, tak z toho budeme nešťastní – tím víc, čím víc si na tom zakládáme. „Láska” je pak tou nejhorší ze všech závislostí, protože je to snaha ovlivňovat a měnit svobodnou mysl jiného člověka, aby ten dělal a říkal jen to, co my chceme, abychom si skrze něj mohli víc vážit sami sebe. A ještě navíc to považujeme za nejhlubší cit, jakého je člověk schopen. Ano, je nejhlubší, jenže ve smyslu „nejnižší”.

Skutečná láska je postavena trochu jinak. Závisí na tom, co tvrdí další fráze, a sice že „člověk nemůže milovat druhého, aniž by miloval sám sebe.” Když má člověk rád sám sebe se vším všudy, nechybí mu zdravé sebevědomí a nemusí se snažit ho nijak navyšovat. Snese jakoukoli společnost a situaci, protože se zná sám nejlépe a nemusí se strachovat, co si o něm kdo pomyslí. Vydrží sám se sebou. Žádná situace mu neztíží hlavu, protože má stále na paměti, že nic netrvá věčně. Pak nemá potřebu brát všechno pevně do rukou a vyvolávat konflikty, prostě si užívá přítomnosti a toho, co mu zrovna nabízí.

Abraham obětující syna Izáka Bohu

Byl to tuším Abraham, komu Bůh nařídil, aby na důkaz víry zabil svého syna. Ten se nejdříve zdráhal, pochyboval o Bohu, o svojí víře a nechtěl kvůli tomu vraždit svého vlastního syna. Nakonec se ale rozhodl to udělat. Už se se synem loučil, v ruce třímaje dýku, smířil se s tím, že to učiní, v mysli už ho zabil. A vtom ho Bůh zarazil, řekl Abrahamovi, ať syna nechá žít, že svou víru dokázal.

Pointa tohoto vyprávění může být v tom, že člověk by měl pro víru dokázat zabít i svou vlastní krev. Jen takovouto oddaností že se zavděčíme Bohu. Vzhledem k tomu, že církev se postavila do role Bohem požehnané instituce, oddanost Jemu znamená oddanost církvi. V těchto souvislostech má příběh neuvěřitelnou politickou moc. Také vyvolává palčivé otázky – jak by mohl být Bůh dobrý, když nutí milujícího otce zabít svou vlastní krev?

Bůh ale nemusí být ani dobrý, ani zlý. Dokonce nemusí být ani žádnou bytostí, která nás zvnějšku pozoruje a řídí naše kroky. Naopak my můžeme být Bůh a tušíme to díky poznatkům moderní vědy, zejména z oblasti kvantové fyziky. Ty zbavují člověka iluze o tom, že je nestranným pozorovatelem světa, a dávají mu roli jeho aktivního tvůrce. V knize Božský zdroj od Gregga Bradena se píše například o jednom pokusu: Byla pozorována nádoba, v níž bylo vytvořeno vakuum. Jediné, co v ní bylo, byly neuspořádaně poletující částice světla – fotony. Do této nádoby byl posléze umístěn vzorek lidské DNA. Fotony se kolem něj začaly okamžitě seskupovat a zůstávaly sroceny i po jeho odejmutí. Plyne z toho závěr, že už jen svou existencí ovlivňujeme to, díky čemu jsme schopni vidět svět, že naše víra a naše realita jsou propletené.

Tomu, jak svou myslí ovlivňujeme svět, byla věnována řada knih. Krom Božského zdroje se tímto tématem zabývá celá spousta dalších děl, například bestseller Tajemství od Rhondy Byrne, nebo film Co my jen víme. Z nich se dozvídáme o tom, že jediné, na čem skutečně záleží, jsou naše vlastní myšlenky a emoce.

Dozvídáme se, že voda dokáže vnímat různé pozitivní a negativní emoce a přizpůsobovat se jim. Je-li pod vlivem negativity, tvoří nevzhledné a všelijak poničené krystaly, zatímco pozitivní energie jí umožňuje nabrat krásné a dokonalé tvary. A protože naše tělo je z většiny právě voda, je jeho vzhled a vnitřní rovnováha přímo závislá na stavu mysli. Jenže aby byl člověk pozitivní, musí mít víru – sám v sebe. „Věř a víra tvá tě uzdraví.” „Stačí jen chtít a dokážeš všechno na světě.” Toto jsou jen dvě věty z tisíce dalších, o nichž tak nějak tušíme, že na nich něco je. Ale nefungují nám a my často nevíme proč. Je to tím, že ve skutečnosti nevěříme, neumíme si správně přát. Umíme jen chtít a to tím způsobem, že chceme všechno hned a přesně podle sebe a jsme nešťastní, když se to neplní. Rádi pochybujeme, neschopni se zbavit myšlenek typu „co když…”. Všechno s oblibou a už instinktivně podrobujeme pravděpodobnostem („To je nesmysl, to se nemůže podařit”) a indukci („Když se to stalo stokrát, stane se to i po sté prvé”). Sami jsme se uvrhli do světa podléhajícímu zákonu schválnosti („Když se něco může pokazit, pokazí se to”) a den co den se divíme, že funguje. Jak by ne, když v něj věříme.

Co nám tedy měl sdělit příběh o Abrahamovi? Je to alegorie, která nám má říct, že pravá víra je svým způsobem slepá. Je to vnitřní jistota, že člověk dělá dobrou věc, i když to na první pohled může vypadat obráceně. Je to vědomí, že věci se budou vyvíjet tak, jak se k nim stavíme, že svět vypadá tak, jak ho vidíme, ne naopak. Proto chudí chudnou – nevěří, že by mohli zbohatnout. Víra je ono 100procentní vědění bez sebemenších pochyb, vzdor všem „ale” i „co kdyby”.

O Bohu

Mluvíme-li o víře a o Bohu, pak se zamyslíme i nad tím, kdo nebo co je to vlastně Bůh. Z Desatera víme, že ho nelze nijak znázornit. Ne však proto, že by to bylo zakázáno, ale proto, že to prostě není možné. Také v tomto přikázání můžeme najít snahu autora o to, aby nebyla za božskou vydávána konkrétní věc či osoba, aby nedošlo ke zneužití politickou mašinérií. Jenže abstraktní pojem „Bůh” se lidem povedlo znázornit jiným abstraktním slovem „instituce” (= církev) a ke zpolitizování celé filozofie došlo tak jako tak.

Říká se, že Bůh je všude a ve všem, že ho nelze vytvořit ani zničit, že je jediný, ale nabývá řady podob (to naprosto odpovídá definici energie). A právě proto, že ho najdeme všude, nemůžeme ho symbolizovat jen jednou věcí. Jestliže je ve všem, pak to není jen jakási vnější síla, co na nás dohlíží a ovlivňuje naše životy, posuzuje je a trestá nás. Jestli je Bůh vším a vytvořil člověka ku obrazu svému, pak to není jen kajícník a dobrodinec, je to i zločinec, podvodník a vrah. Být obrazem božím je být tvorem z masa a kostí, který za tisíciletí zapomněl, kým vlastně je. Člověk je tedy Stvořitel, jenž se spoutal svým vlastním vynálezem. A neudělal to jen jednou. Svůj život svěřuje všemu, co vytvoří – elektřině, automobilu, internetu.

Závěrečná myšlenka

Svět je jako počítačová hra. Bůh ji naprogramoval a doladil do posledního řádku zdrojového kódu. Pak ji vyzkoušel a zjistil, že je to dobré. Hrál a hrál, už ji ani nevypínal. Časem zjistil, že je pro něj vším, že si v ní může cokoli nastavit. Pak ale zapomněl, jak se dostat do herního menu. Průběh hry se mu přestal líbit, ale on už ji nedokázal přenastavit, vypnout už vůbec ne. Jediné, co mu zbylo, je snaha najít cestu, jak hru dokončit. Toto je tedy Bůh, programátor a hráč jménem Adam Kadmon, jehož výtvor je i jeho prokletím. Skrze herní prvek zvaný reprodukce neustále vytváří bezpočet hráčských profilů a ty se už tisíce let snaží najít tu správnou cestu ven. Stal se z něho malý zakomplexovaný strašpytel. Této svojí slabosti dal jméno Satan. Je to část jeho samého, která ho na jeho cestě ven svádí zas zpět do nástrah hry, nutíc ho procházet všemi jejími zákoutími plnými strachu, ponížení a sebelítosti. A on před tímto strachem utíká jen v rámci oné hry zvané svět, v jejím vnitřku marně baží po moci nad ní a obklopuje se věcmi, jež vytvoří. Kdyby si však dokázal skutečně uvědomit, že celý jeho svět je podřízen jen jeho mysli (víře), přestal by neustále trýznit sám sebe. Zbavil by se všech závislostí a strachů, protože kdyby věděl, že může mít všechno a hned, zjistil by, že to nepotřebuje. Dokázal by svou hru kdykoli vypnout a dosáhnout toho, čemu buddhisté říkají Nirvána.

Přečteno 1605krát.