Otázka kritiky sociálněvědné

V diskuzi o vědeckém charakteru sociálních věd se zpochybňuje sama jejich vědeckost, k jistým pochybnostem přispívá i samotný výklad, jak ho prezentuje jedno ze základních českých metodologických děl, kniha Jak se vyrábí sociologická znalost od Miroslava Dismana.

V ní autor na prvních stranách popisuje základní termíny vědy, jako jsou paradigma, common sense, vědecké poznání apod. Thomase Kuhna cituje například při definování paradigmatu jakožto, parafrázuji, „souboru znalostí, které určitá skupina vědců přijímá a považuje je za vědecké.“ Věda se pak od common sense (selského rozumu) a dalších způsobů výkladu reality odlišuje kritickým přístupem, nezaujatostí a přesným výkladem pozorované skutečnosti.

Toto funguje víceméně dobře v oblasti „exaktních“ přírodních věd, neboť v nich vědci postupují tak, že se pozorování a měření dají opakovat a vždy přinesou stejný výsledek – např. Smíšením plynného vodíku s kyslíkem vzniká silně reaktivní směs, jejímiž produkty jsou energie a vodní pára. Dělo se tak před tisíci lety a děje se tak i dnes

V oblasti sociálních věd však něco podobného není možné. Zkoumáme-li například vzorek populace, jeho názory, nálady a podobně, musíme počítat s tím, že se pokaždé dozvíme něco jiného. Názory na politickou situaci se mění s politickou situací, mění se jinak u mužů a jinak u žen, jinak u pracujících, jinak u nezaměstnaných, jinak u mladých a jinak u důchodců.

Každý prvek lidské populace je ve své podstatě nezaměnitelný (na rozdíl od atomů vodíku), neustále ovlivňovaný celou řadou faktorů. V sociologickém výzkumu však volíme mezi zkoumáním povrchním o mnoha lidech (kvantitativním), ale nikdy ne všech, a zkoumáním hlubokém o menší skupině lidí (kvalitativním). Taková metodologie pak s sebou přináší tu potíž, že sociolog není s to úplně a pravdivě popsat člověka a lidskou populaci. Vždy popisuje jenom vybranou část ve vybraném časovém úseku.

Problematika výběru vzorku a vypovídající hodnoty naměřených dat je o to ošidnější v tom smyslu, že sociologové jakousi měrou počítají s tím, že každý výzkum přinese jiné výsledky. Otevírá se tedy prostor pro ty, kteří si s výzkumem nechtějí moc lámat hlavu a prostě si jistá data vymyslí.

To v exaktních vědách možné není – reakce dvou stejných látek za stejných podmínek vždy přináší stejný výsledek, jedna a jedna jsou vždy dvě atd. Kdyby přišel nějaký fyzik s tím, že po upuštění kamene tento nepadal kolmo k zemi, ale vzlétl, buď by musel přesně vysvětlit a popsat, jak k tomu došlo, nebo by se veřejně zesměšnil.

Jenže podá-li sociolog zprávu o tom, že levicové politické strany by měly na základě průzkumu bezpečnou většinu, je to tvrzení, jehož objektivnost a pravdivost nelze dobře zpochybnit. Lze udělat jen další podobné výzkumy. Ale už s jiným vzorkem, v jiném čase. A taková tvrzení, která nelze přímo a neoddiskutovatelně falzifikovat, nejsou, jak tvrdí Popper, vědecká. Výzkumy v sociálních vědách tedy nepřinášejí vyvrácené omyly jako jiné vědy, pouze série více či méně pravdivých dat.

Tato data po zveřejnění pak mohou vyvolávat zpětnou reakci v populaci. Zjistíme-li, že obliba extremistických stran rapidně posiluje, brojíme na poplach, neuvědomujíce si, že data z výzkumu mohou být zkreslená například proto, že větší podíl lidí ze vzorku žije v oblastech, kde jsou dlouhodobé problémy se vzájemným soužitím etnik.

Taková zpětná vazba v exaktních vědách, dalo by se říci, není. Shodíme-li jeden kámen ze skály a ten se roztříští na kousky, nemůžeme tvrdit, že takové jednání způsobí, že ostatní kameny v okolí posílí vnitřní soudržnost, aby se to jim nestalo. V sociálních vědách s něčím takovým však musíme počítat a musíme uznat, že právě tento fakt zaručuje neopakovatelnost výsledků při opakovaném měření.

Poslední pro mě podstatný rozdíl mezi exaktní a sociální vědou je ve spolehlivosti nástrojů měření. Ty jsou v exaktní vědě vesměs dané – úhloměr měří velikost úhlu, teploměr teplotu apod. Měříme-li danou věc, změříme ji. Dokonce jsme schopni zjistit, proč je při určité teplotě telegrafní drát delší než při jiné. V sociálních vědách je však zjišťování takových korelací (či přímo kauzálních vztahů) dost obtížné, lidské jednání často závisí na zkušenostech, které respondent nepřizná nebo si je ani sám neuvědomuje.

Tímto jsem krátce zpochybnil spolehlivost poznání v sociálních vědách. Vrátím-li se zpět k Dismanovi a Kuhnovi a definici vědeckého poznání jakožto souboru informací, které vědecká obec přijímá, musím zpochybnit i samo postavení vědy. Vědecké poznání v naší době ovládá takřka každý myslitelný diskurz, jako jindy náboženství či politické ideologie. Vůči těmto sociálním konstruktům se vyhraňuje svou objektivností a přesným jazykem.

Jenže už z definice vědy plyne, že se jedná o další sociální konstrukt, závislý na lidech ve vědecké obci a na tom, co přijímají jako pravdu. Souhlasím s Popperem, když tvrdí, že je třeba brát na vědomí, že ne poznání pravdy, ale vylučování omylů je primárním úkolem každé vědy. V diskuzi o sociálních vědách je pak nutné dojít k závěru, do jaké míry (a jestli vůbec) jsou schopny takový úkol plnit.

Přečteno 2186krát.