Plyšový existencialismus

Ma­te­ri­a­lis­tic­ká a agnos­tic­ká spo­leč­nost asi nikdy po­řád­ně ne­pře­mýš­lí o tom, jaký život žily a žijí její hrač­ky. Říkám život a mys­lím to vážně. Plyšá­ci a jim po­dob­ní jsou totiž ve světě, jehož cel­ko­vá odu­šev­ně­lost je často zcela pře­hlí­že­na, stvo­ře­ní, která vstře­bá­va­jí ne­u­vě­ři­tel­ná kvan­ta emocí a jsou ne­roz­dě­li­tel­ný­mi ci­to­vý­mi pouty spja­ta se svými ma­ji­te­li. A nad tím nelze jen tak máv­nout rukou.

Každý den se v to­vár­nách vy­ro­bí ne­sčet­né množ­ství plyšá­ků, smysl je­jichž ži­vo­ta je je­di­ný – roz­dá­vat ra­dost a při­jí­mat lásku. Tento úkol ani jeho okol­nos­ti si však ne­vy­bí­ra­jí, ani sami nikdy nejsou s to ovliv­nit jeho vý­sle­dek. Jsou do své exis­ten­ce zcela ne­dob­ro­vol­ně vr­že­ni a ne­ma­jí se­be­men­ší mož­nost ji jak­ko­li ovliv­nit. Ne­vě­dí, jest­li budou da­ro­vá­ni na na­ro­ze­ni­ny, Vá­no­ce, na usmí­ře­nou nebo jen tak; jest­li udě­la­jí ra­dost a budou se líbit, nebo jest­li se se­t­ka­jí s ne­zá­jmem či přímo od­po­rem a smysl svého bytí ne­spl­ní, ba na­o­pak zda se sta­nou ter­čem vý­bo­jů zlos­ti. Jen tr­pě­li­vě vy­čká­va­jí a trpně při­jí­ma­jí svůj úděl. Ne­mo­hou se z něj vy­ma­nit dob­ro­vol­nou smrtí a je­jich život trvá ne­po­měr­ně déle než život je­jich ma­ji­te­lů.

Jaký život mají plyšá­ci? Trvá pár chvil, než po­zna­jí, jest­li se líbí, někdy léta plní úkol zdro­je ra­dos­ti, hrač­ky a emo­ci­o­nál­ní houby, během kte­rých se opo­tře­bo­vá­va­jí, stár­nou… A co je s nimi pak? Huňaté stvo­ře­ní, které na­sáklo od ma­ji­te­le často více emo­ce­mi než ja­ký­ko­li člo­věk, kon­čí­vá v lep­ším pří­pa­dě na půdě, v hor­ším v po­pel­ni­ci. Ale to často až poté, co se z něj stává oš­k­li­vý sta­řec, jenž už dávno ztra­til jis­kru, od nějž už se zrak ra­dě­ji od­vra­cí. Troska, která již po­řád­ně ne­dr­ží po­hro­ma­dě. Kdysi ne­roz­luč­né přá­tel­ství mezi plyšá­kem a člo­vě­kem se trhá, ba je přímo zra­zo­vá­no, a to ve chví­li, kdy hrač­ka, se kte­rou bylo za­chá­ze­no jako s živou by­tos­tí, také po­tře­bu­je jako živá by­tost dů­stoj­ně dožít. Ne být z vr­chol­né po­zi­ce nej­lep­ší­ho pří­te­le člo­vě­ka de­gra­do­vá­na na spros­tý odpad, skon­čit ve špíně a ma­ras­mu sme­tiš­tě, na­mís­to lás­ky­pl­ných emocí se na­cu­cá­vat vy­je­tým mo­to­ro­vým ole­jem a v ma­xi­mál­ním po­ní­že­ní umí­rat ne­ko­neč­ně dlou­hou smrtí, jakou při­ná­ší pří­rod­ní roz­klad plas­tů.

Nevím, jak kdo, ale já si ne­do­ve­du před­sta­vit žád­nou ze svých mi­lých věcí, natož pak plyšá­ků, někde na sklád­ce, v nekro­po­li lid­ské mar­ni­vos­ti. Ne­chci, aby kous­ky mojí duše, jež se v nich za­chyt­ly, měly žít na tak ne­ga­tiv­ním místě, stej­ně jako ne­chci být po­hřben, aby moje tělo tlelo mezi ostat­ní­mi ve vlast­ní dře­vě­né cele jed­no­ho vel­ké­ho hřbi­tov­ní­ho vě­ze­ní. Chci, aby moje tě­les­ná schrán­ka byla spá­le­na či jinak ri­tu­ál­ně zba­ve­na svojí po­do­by, a chci, aby se téže pocty do­čka­ly mé osob­ní věci, až při­jde je­jich čas. A když to ne­za­ří­dím sám, ať jiní se o to za mě po­sta­ra­jí.

Pře­čte­no 1244­krát.