Čas od času slýchám, jak si dnešní rodičové vedou při výchově svých mrňat a jaké problémy při tom řeší. Občas mě posttotalitní vývoj potěší, mnohem častěji se však chytám za hlavu nechápaje, jak může být určitá povaha vztahu mezi rodičem a dítětem vůbec považována za přípustnou, natož pak častou, ne-li přímo běžnou. Sám sice rodič nejsem, svá dětská léta si však stále pamatuju velmi dobře. Mimoto člověk nemusí být kuchař, aby mohl o jídle říct, jestli se dá pozřít. Tak proč si trochu nezarecenzovat.
Waylon Smithers a Mr. Burns
Od jednoho tatíka jsem zaslechl zajímavé hodnocení vztahu dnešních rodičů a dětí. Podle něj se rodičové stávají pouhými osobními asistenty. Vozí děti do školy, na tréninky a do kroužků, k prarodičům, shánějí jim hlídání, … To vše i do relativně pokročilého věku, třeba 10 nebo 12 let. Nevzpomínám si, že by nás nebo generace před námi musel někdo mít neustále pod dozorem, když jsme byli už takhle velcí klackové. Ba naopak, těšili jsme se už třeba v pěti, až budeme někde sami, až si budeme moct dělat, co chceme, tedy neplechu. Přirozeně jsme občas něco vyvedli a zcela logicky dostali na prdel nebo zaracha. Obojí nás vychovávalo. Buď jsme přestali dělat vylomeniny (spíš ne), nebo je začali dělat a napravovat tak, aby nám to prošlo a nikdo se nic nedozvěděl. Učili jsme se nejen samostatnosti, ale i tomu, čemu se dnes říká krizový management. Jak se to mají učit dnešní děti, když jsou prakticky neustále pod dozorem, nevím.
Nejen neustálé hlídání a rozvážení dětí je problém. Z bůhvíjakých příčin (vinil bych částečně všechny) mizí z moderní výchovy ta část zodpovědnosti, kterou vidím ve zdravé míře přísnosti. Tedy zodpovědnost za mravní a hodnotový vývoj dítěte. Co si pamatuju, rodičové primárně nic nedovolovali a spíš zakazovali (právě proto jsme se těšívali, až budeme chvíli sami), než aby nám dovolili kdejakou hovadinu, ba nás v ní ještě podporovali. Tuto nekritickou opičí lásku jsem podle přirovnání k osobnímu asistentovi nazval Smithersovým komplexem. Její důsledky mohou být nedozírné.
Bezzubý alfa jedinec
Nezdravá rodičovská láska se projevuje i tím, že vymírají fyzické tresty. Za to děkujme psychologům, kteří proti nim se svými rigorózními znalostmi začali brojit, i zbytku společnosti, která se toho chytá a nakonec celou věc zjednoduší a generalizuje. Rodiče se pak pokoušejí svým mnohdy nezvladatelným samorostům domlouvat, přemlouvat je, vyhrožovat a slibovat jim. Spratkové upadající do amoku však na něco takového neslyší a dělají virvál dál. V souladu se zákony přírody totiž nepovažují rodiče za autoritu, protože jim nijak nedokázal, že by měl být nadřazeným jedincem a že se patří ho poslouchat. A nadřazeným by být rozhodně měl. V pozici, kdy veškerá zodpovědnost za blaho a vývoj dítěte leží jen na něm, je logický lapsus pokoušet se o rovnostářský přístup. Dítě musí k rodiči vzhlížet, napůl dobrovolně, napůl nuceně. Jako v konstituční monarchii. Cokoli míň je cesta k nevychovanosti, cokoli víc zas základ k pozdějším mindrákům (v angličtině pregnantně vyjádřeno výrazem parental issues).
Princezny všedního dne
Už dříve jsem se věnoval zvrácenosti v podobě nejmenších královen krásy. Tehdy jsem ještě netušil, jak to je s líčením a vymóďováním malých slečen u nás. Dokud jsem nezaslechl vyprávění o děvčeti z mateřinky, které den co den řeší, co budou mít ostatní holky ve školce na sobě, jestli si má vzít sukýnku nebo legínky, několikrát během rána se chce převléct a pak je na vývrat z toho, že má nakonec něco jiného než ostatní. Vyprávění o otci, který si z toho nedělá moc hlavu a asistuje jí. O matce, která ji v tom podporuje, která s ní nakupuje hadříky, líčí ji, lakuje jí nehty a chválí její vkus. Vyprávění o tom, že tohle je dnes vcelku normální.
Skutečně je to normální? Vážně bychom měli malé holky už od nejútlejšího dětství podporovat v tom, aby jejich největší starostí byl vzhled? Nemám nic proti tomu, aby si holky hrály na krásky a zkoušely si mamčino módní oblečení a šminky, to dělaly asi vždycky, ale sakra, kupovat jim jejich vlastní? A co jim dají na sebe pak? Miniaturní boty na jehlách? Domýšlí vůbec takoví rodiče, jak se tím na svých dětech podepisují a co z nich asi tak vychovají?
Myslím si, že hlavně u žen souvisí vymóďování dětí s nimi osobně. Mohou si skrze ně něco kompenzovat, mohou je nutit být jako ony a ctít stejné materialistické hodnoty a mohou to dělat jen kvůli sobě, aby se mohly před ostatními maminami a na sociálních sítích chlubit, jaké mají krásné dětičky. Tipoval bych to poslední. Proč jinak by se dnes prodávalo značkové oblečení za tisíce na mimina? Ať je to ale jak chce, v zájmu dětí samotných není ani jedno.
Blažené alternativy
Naštěstí možnosti, ze kterých mohou dnešní rodiče vybírat, a trendy, které sledují, nejsou vždy jen na škodu. Stále víc lidí žije (a tudíž i vychovává děti) alternativně, podle rozumnějších priorit. Přístup k informacím mimo mainstream, např. o prospěšnosti bezplínkové metody nebo nošení dítěte v šátku namísto vození v kočárku, je mnohem snazší. Stále však jsou lidé, kteří se jimi řídí, považováni spíš za exoty. Možná jimi i jsou, nevím, ale určitě mají větší potenciál vychovat dobrou generaci než jejich současníci i předchůdci.
Přečteno 1230krát.
