Fešáci a jiné nadávky

Když jsem si zase jed­nou musel po­mys­let něco o sko­po­vé hlavě státu a její ovci, marně jsem vzpo­mí­nal, čeho kas­t­rát je vlast­ně hňup. Od­po­věď jsem našel záhy (je to vy­kas­t­ro­va­ný kozel), ale do­zvě­děl jsem se mno­hem víc. A sice že fešák a fešan­da jsou jako sovy v Twin Peaks – ni­ko­li tím, čím se zdají být.

Zjis­til jsem, že fešák je ve sku­teč­nos­ti vy­kas­t­ro­va­ný pes! A že fešan­da je jak fena, tak kočka. Pod tíhou těch­to zjiš­tě­ní jsem začal oka­mži­tě pře­hod­no­co­vat svoje mí­ně­ní o světě. Začal jsem fil­mem Fešák Hu­bert. Je to vlast­ně pří­běh, v němž im­po­tent­ní, leč pro­hna­ný praž­ský pod­vraťák Hu­bert s no­ble­sou hra­bě­te vodí za nos staré­ho po­li­cej­ní­ho ko­cou­ra in­spek­to­ra Mour­ka. Po­kra­čo­val jsem sku­pi­nou Fešá­ci, jejíž název se tuším Petr No­vot­ný jed­nou po­kou­šel pře­lo­žit do růz­ných ja­zy­ků a v pol­šti­ně je pře­jme­no­val na „Pěkňuše“, čímž je ne­vě­dom­ky na­zval ho­mose­xu­á­ly. Bolí to ale ještě víc, ma­jí-li Fešá­ci být podle názvu sbo­rem vy­jí­cích eu­nu­chů. A všech­no, co kdy kdo na­zval feš­ným, vůbec ne­mě­lo koule. Takže bychom se to­ho­to slova měli stří­ci. Fakt, že to pů­vod­ně sku­teč­ně zna­me­ná ele­gant­ní, módní, už nic ne­zmů­že.

Ne­men­ším zje­ve­ním pro mě byl macek (kas­t­ro­va­ný ko­cour). Vzpo­mněl jsem si na zná­mou slo­ven­skou li­dov­ku o Mac­ko­vi, čo išiel do Ma­la­cek šo­šo­vič­ku mlá­cic, no cepy si za­bu­dol doma a mosel sa on vrá­cic. Podle mě se na ně­ja­ké cepy mohl vy­prd­nout. Nebyl to ko­nec­kon­ců žádný ko­cour Mikeš v bo­tách, natož sed­mi­mí­lo­vých, aby se mu vy­pla­ti­lo se vra­cet, byl to obtloust­lý macek, co musel šmajdat po vlast­ních. Tak se šel radši po­dí­vat na ma­lac­ké fešan­dy. Jenže všich­ni byli po ně­ja­ké té ek­to­mii (on po vas-, ony po hys­ter-) a sex nějak ni­ko­ho ne­lá­kal. Jedna z pří­tom­ných si ale aspoň všimla, že má Macek s sebou hus­lič­ky, a za­no­to­va­la mu: „Ej, Ma­cej­ko, za­hraj mi na cenko…“ Tak je po­pa­dl a hudl, dokud se mu ne­roz­sy­pa­ly. Což se stalo po­měr­ně brzy. Macek bol rocker a mlá­cil po nich cepom. Zřej­mě vy­půj­če­ným nebo kra­de­ným, když svoje cepy ne­chal blbec doma.

Teď ale vážně. Vy­pa­dá to, že Češi mají k ter­mí­nům pro kas­t­ro­va­ná zví­řa­ta dost spe­ci­fic­ký vztah. Za­tím­co Ita­lo­vé, Špa­ně­lé a jiné ná­ro­dy, mezi je­jichž tra­dič­ní na­dáv­ky patří zejmé­na ty, které se nějak tý­ka­jí po­hlav­ních or­gá­nů a sexu obec­ně (im­po­ten­ce, na­sa­ze­ní pa­ro­hů atp.), české vul­ga­ri­ty jsou pri­már­ně rázu fe­kál­ní­ho (na­srat, hovno, do hajzlu). Nej­čas­tě­ji po­u­ží­va­né a da­le­ce nej­ú­čin­něj­ší jsou však ty, které ob­sa­hu­jí hlás­ku „r“ (kre­tén, kráva, mrdat, kurva, par­chant), ne­hle­dě na to, jak jsou za­řa­ze­né te­ma­tic­ky. Se­xu­ál­ní na­ráž­ky per se pro nás zřej­mě nejsou do­sta­teč­ně sexy. Od toho se od­ví­jí i vztah ke kas­t­rá­tům. Ti fun­gu­jí jen jako kva­zi­vul­ga­ri­ty, nebo nejsou vul­gár­ní vůbec.

Na­zvat ně­ko­ho volem, hňupem nebo hla­vou sko­po­vou sice není nic sluš­né­ho, ale ani to v te­le­vi­zi nikdo ne­vy­pí­pá. Vůl jako na­dáv­ka ero­do­val takřka úplně a fun­gu­je spíš jen jako fa­mi­li­ér­ní oslo­ve­ní nebo ci­to­slov­ce úžasu. Spolu s ostat­ní­mi dvěma fi­gu­ru­je také jako jedna ze sku­pi­ny na­dá­vek, které mají původ ve jmé­nech zví­řat a vy­ja­dřu­jí, že do­tyč­ná osoba je mé­ně­cen­ná men­tál­ně, ni­ko­li se­xu­ál­ně (jako jsou např. kráva, osel, sle­pi­ce).

Ostat­ní jména kas­t­ro­va­ných zví­řat nejsou na­dáv­ka­mi vůbec, na­o­pak mají jen jeden vý­znam. Řada z nich navíc není ani běžně známá. Vepř je pros­tě vy­kleš­tě­ný kanec, nic víc. Va­lach zís­kal jméno od Va­la­chů, kteří, při­šed­še z Ru­mun­ska na Mo­ra­vu, se­zná­mi­li míst­ní oby­va­tel­stvo s kas­t­ro­vá­ním hřeb­ců, a tím skon­čil taky. Ka­poun (ko­hout) pro­ni­kl do běžné řeči je­di­ně tím, že se mu při­stři­hu­je hře­bí­nek, nikam dál to ale ne­do­pra­co­val. Vy­kas­t­ro­va­nou pras­ni­ci (nunvu) a sle­pi­ci (pou­lard­ku, z fr. pou­lard = mladá sle­pi­ce) nezná skoro nikdo. Ale ko­ru­nu všemu spo­leč­ně s fešá­ky na­sa­dil až en­ten­týk. Zná ho každé dítě, má­lo­kdo však tuší, že to slovo oprav­du něco zna­me­ná, natož že jde o kas­t­ro­va­né­ho ka­če­ra (z něm. Ente = kach­na), prý po­mo­cí dvou špa­lí­ků.

Po­u­žít jeden výraz zá­ro­veň pro kleš­těn­ce i jako li­chot­ku a na jiném po­sta­vit dět­ské roz­po­čí­tá­va­dlo, to je mys­lím svě­to­vý uni­kát a snad i sym­bol češ­ství, které si ne­dě­lá pří­liš vel­kou hla­vou z ni­če­ho, ani z dras­tic­kých chi­rur­gic­kých zá­kro­ků.

Rejzek, J. Český ety­mo­lo­gic­ký slov­ník. 2. vy­dá­ní. Praha: Leda, 2012. ISBN: 978-80-7335-296-7.
Fešan­da, macek nebo en­ten­týk. Tyhle názvy pro zví­řa­ta ur­či­tě ne­zná­te! [on-li­ne]. Praha: Český roz­hlas, 2014 [cit. 2016-10-26]. Do­stup­né zde.

Pře­čte­no 3226­krát.