S přechodem z analogového televizního vysílání na digitální (DVB-T) si v roce 2008 každý sliboval mnohé. Vyšší kvalitu obrazu, větší programovou nabídku a podobně. V následujících letech se toho také spousta vyplnila. Každá televizní společnost postupně začala nabízet ne jeden nebo dva kanály, ale třeba až půltucet. Přirozeně také ve vysokém rozlišení. Další vývoj a přechod na novou generaci (DVB-T2) měl pokračování tohoto trendu umožnit i do budoucna. Pak ovšem přišla Prima, zaťala do něj sekeru a vrátila se zpět do předpotopních dob. A kdo ví, co koho napadne příště.
Historický vývoj
Původní analogové vysílání, které v našich končinách probíhalo ve standardech SECAM/PAL, nabízelo obraz o 576 řádcích (tedy v rozlišení 768×576 pixelů při tehdy běžném poměru stran 4 : 3). Digitální vysílání DVB-T naproti tomu umožnilo vysílat podstatně kvalitnější, HD obraz o 720 řádcích (v rozlišení 1280×720 při dnes standardním poměru stran 16 : 9). Šlo tedy o 25% nárůst počtu řádků, vzhledem ke změně poměru stran pak dokonce o dvojnásobné zvýšení počtu pixelů na obrazovce. Jít přitom mělo pouze o první krok, neboť za nový standard se už na konci první dekády století považovalo nikoli pouze HD, ale Full HD. To je definováno 1080 řádky, tedy 1,88krát vyšším počtem řádků a 4,69krát vyšším počtem pixelů, než nabízelo analogové vysílání. Oprávněně jsme tak očekávali, že tento standard posune zážitek ze sledování televize na zcela novou úroveň. V řadě případů, například při sledování sportovních přenosů na ČT 4, později ČT sport, se tak skutečně stalo.
Technologický vývoj v dalších deseti letech předznamenal, že u Full HD rozlišení zdaleka nekončíme. Za podobnou cenu, za kterou se před deseti lety prodávaly televize označované jako HD ready (s rozlišením 1366×768 pixelů) se totiž dnes již běžně prodávají obrazovky s rozlišením 4K (3840×2160 pixelů), tedy čtyřnásobkem Full HD. Nejdražší televize přitom slibují ještě kvalitnější obraz o rozlišení 8K (7680×4320 pixelů), jehož jemnost je v podstatě na hranici rozlišovacích schopností zdravého (sic!) lidského oka. Zcela logicky by tak i televizní vysílání v novém standardu DVBT-2 mělo tento rozvoj alespoň částečně reflektovat. Rozlišení typu HD či Full HD je v éře televizorů s minimálně dvojnásobným počtem řádků podobně zastaralé a nevyhovující jako PAL před deseti lety a mělo by představovat naprosté minimum, které každá televizní stanice musí nabízet. Jaká je ovšem skutečnost?
Dnes
Realita současnosti je taková, že nejenže se nám o 4K rozlišení v televizním vysílání ani nezdá, standardní zdaleka není ani Full HD – nabízí ho pouhopouze jediná stanice, a to Česká televize. U komerčních společností jsme byli rádi alespoň za HD. Jenže problém u nich není nikde jinde než v penězích. Chtějí vydělávat, kde se dá, a tak kromě všudepřítomné reklamy dojí spotřebitele prostřednictvím poskytovatelů placené televize. Ti musejí televizní stanici za HD programy platit a tyto náklady pak přenášejí na zákazníky. A protože i poskytovatelé si chtějí nahrabat co nejvíc, tlačí na televize, aby vyšší rozlišení dávaly pouze jim a ne jen tak, zadarmo, v pozemním vysílání. Prima to pak vyřešila tak, že místo aby začala poskytovat placeným operátorům ještě kvalitnější obraz než dosud (alespoň Full HD, lépe 4K), nechala jim HD a zohavila pozemní vysílání tím, že snížila rozlišení na 540 (!) řádků.
Po 14 letech od opuštění analogového vysílání, se nacházíme v situaci, kdy můžeme sledovat komerční televizní stanici v rozlišení o 36 řádků (6,25 %) horším než tehdy, avšak na obrazovce až 7,5krát kvalitnější. Pokud vezmeme 576 řádků jako výchozí stav pro rozlišení obrazu i obrazovek, v součtu se tak bavíme až o 8násobném (7,5/0,9375) reálném zhoršení kvality! Jde přitom pouze o kvalitu formy, nikoli obsahu.
Obsah aneb Kvantita vs. kvalita
Příchod vysoce komprimovaného digitálního vysílání přispěl k masivnímu rozšíření nabídky televizních programů. Zatímco dříve bylo možné je spočítat na prstech, dnes se jich již pomalu nedopočítáme. Česká televize přišla po zpravodajské 24 se sportovním, dětským/artovým kanálem a nakonec s retro programem ČT 3. Nova spustila v pozemním vysílání po Cinemě třeba ještě Fandu (Action) a Smíchov (Nova Fun). Staré pořady reprízuje na Nova Gold. Prima uvedla povětšinou čtyřpísmenné odnože jako Cool, Zoom, Love a získala licenci i na název Comedy Central (nyní Paramount Network) a CNN. Přibyly i různé menší skupiny programů jako Barrandov, Óčko či Seznam.
Pokud jsme si mysleli, že více programů bude znamenat větší výběr a lepší pořady (jako víc proužků implikuje víc Adidas), následující léta nás postupně vyvedla z omylu. Dnes a denně se totiž přesvědčujeme, že sesterské televizní stanice neslouží k tomu, aby stejný prostor dostalo více pořadů, nýbrž k tomu, aby stále tytéž pořady dostaly více prostoru. Nejlépe je to vidět na Nově, která se nijak nerozpakuje o den později na Cinemě reprízovat každý film a spustila prostřednictvím placených operátorů i dosti nesmyslný kanál Nova +1, který vysílá totéž o hodinu později. Internetoví operátoři přitom nabízejí možnost sledovat pořady kdykoli až týden zpětně. Prima pak většinu kanálů využívá k nekonečnému reprízování minimálního kvanta seriálů. Kolikrát už Cool odvysílal Futuramu, Teorii velkého třesku a Simpsonovy? Ba co víc, vysílal vůbec někdy v jejich časech jiné pořady? A jak dlouhé jsou na Primě a Nově pauzy mezi reprízami filmových sérií, jako jsou Slunce, seno, Smrtonosná past či Harry Potter?
Nechci hanit kvalitu zmíněných filmů a seriálů, naopak patřím k těm, již jejich sledováním rádi někdy zabijí čas. Jenže právě díky tomu, že se na Harryho Pottera rád podívám, jsem zjistil, jak často to dělám. Neuběhne totiž kalendářní rok, kdy by ho některá televize nenaservírovala. Jediné, co se střídá, je období, které Potterem prošpikuje. Jeden rok jsou to prázdniny, jindy osmero týdnů před Vánoci, letos naopak běžel první díl hned na Nový rok. Existuje přitom tolik filmů a sérií. Například moje oblíbená osmdesátková britská komedie Jeptišky na útěku s Robbiem Coltranem (představitel Hagrida právě z Harryho Pottera) a Ericem Idlem, jedním z Monty Pythonů, běžela v televizi naposledy možná někdy před čtvrt stoletím. Počet terestricky vysílaných programů naproti tomu stoupl asi osminásobně.
Řeč přitom dosud byla jen o těch pořadech, které stojí aspoň za trochu pozornosti, nikoli o reklamách, jež je každou čtvrthodinu přerušují, nebo o nekonečných bezduchých seriálech, které, postaveny na okatém product placementu, jsou samy jen jedním špatně maskovaným reklamním blokem.
Placené televizní služby
Jak po spuštění DVB-T, tak i DVB-T2 jsme nezačali využívat set-top boxů pro pozemní vysílání, ale přešli na jinou službu. Nejdříve to byl příjem satelitní televize od firmy CS Link (nyní Skylink), který nabízel bezplatně nejen české, ale i slovenské a některé další zahraniční kanály přes družici Astra 3. CS Link se tehdy dušoval, že stačí pořídit techniku (parabolu, set-top boxy, …), že si za bezplatné programy nebude účtovat další poplatky. Praxe byla však taková, že každou chvíli docházelo k záměrným výpadkům služeb, které nás měly nutit volat podporu a nechat si nabízet placené balíčky. Potvrdil nám to i místní telekomunikační technik, po dohodě s nímž jsme při výpadku vždy zavolali jen jemu. On už měl nástroje, jak nám na přijímač poslat impuls a kartu odblokovat. Nikdy na to nic nechtěl. V mezičase jsme si pořídili novou HD televizi s DVB-T tunerem, neboť stará analogová již dožila. Pozemní anténu jsme však zatím nechali ladem.
Jak bezplatný příjem po satelitu dopadl, veřejnost dávno ví. CS Link zradil své zákazníky a oznámil, že si začíná účtovat i za bezplatné programy. Tehdy jsme to vyřešili s technikem tak, že jsme si nechali zprovoznit starou anténu a namontovat lepší zesilovač signálu. Satelit, který by byl jinak jen ozdobou střechy, jsme nechali otočit na Astru 1E a naladili zahraniční kanály jako RTL, ZDF, France24 a podobné. Cena práce představovala pár tisícovek, malý zlomek toho, co by nám v dalších 10 letech naúčtoval CS Link / Skylink. Nejdůležitější je ale zmínit, že celá operace Dostali jsme vás proběhla ani ne dva roky poté, co jsme satelit pořídili. Pamatuju si to díky tomu, že jen pár týdnů po vypršení dvouleté záruky, ale již po natočení paraboly na Astru 1E, nám odešly kondenzátory v obou set-top boxech. Závada obyčejná, pro elektrotechnika primitivní, laikem však neřešitelná.
Konec prvního DVB-T byl jakousi reprízou téhož po deseti letech. Set-top box ani novou televizi jsme nekupovali, a vysílání tak víceméně přestali sledovat. Zanedlouho se mi ale ozval brácha s tím, že má přístup k internetové televizi přes aplikaci Horizon. Se sledováním televize na notebooku jsem již zkušenost měl, tak mi tohle řešení moc nevadilo. Horizon byl docela spolehlivý a nabízel řadu placených programů. Sdílet ho ve více domácnostech za jeden poplatek bylo vítané řešení. Nic dobrého ale netrvá věčně. Aplikace Horizon brzy skončila a stala se z ní plnokrevná webová služba. Nebylo to již tak pohodlné ani rychlé řešení, ale stále se to dalo. Fungovalo tam přepínání mezi kanály napřímo, zůstalo intuitivní EPG atd. Jenomže i webový Horizon nakonec skončil a náš účet se přestěhoval pod hlavičku Vodafonu. A to je od začátku naprostá katastrofa. Obraz se zasekává, tu na chvíli, tu úplně, s nutností obnovit stránku. Kanály nejdou přepínat přímo, musí se zpět do hlavní nabídky. O hledání pořadů napříč kanály a časovou osou, o tom raději ani nemluvit. Placená služba na hraně použitelnosti. Zlatě by bylo s DVB-T2.
Nastal asi čas pořídit po deseti letech opět nový přijímač. Má však cenu kupovat obrazovku, která umí 2160p, kvůli blbostem a reprízám v 540p? Jen kvůli nim rozhodně ne, nicméně pořád je tu ČT alespoň ve Full HD, smart funkce, přímé připojení televize k internetu a další věci. Na jak dlouho ale pozemní vysílání vůbec ještě vydrží, je otázkou.
Obchod bez protislužby
Pokud bych měl krátce shrnout vývoj tuzemského televizního vysílání a jeho obsahové náplně od 90. let po současnost, řekl bych asi následující: Z hlediska toho, co umožňuje technologie, jsme se posunuli až k hranicím rozlišitelnosti mezi tím, co je obraz a co skutečnost, a televize se tak stala opravdovým oknem do světa. Pokud jde však o to, co oním velkým, naleštěným oknem můžeme pozorovat, jsme na tom hůř, než když jsme svět okukovali jedním okem špehýrkou. Obrazy za oknem se míhají stále dokola tytéž, jsouce neustále přerušovány reklamou a zahaleny fólií, kvůli níž je vidíme stejně rozmazané jako dřív. Abychom stále tytéž obrazy, neustále přerušované reklamou a výpadky služeb, mohli pozorovat přes jemnější fólii, musíme za to zaplatit. Ano, platit za to, abychom lépe viděli reklamu, kterou už zaplatili jiní, a která nás má přesvědčit, abychom platili ještě těm jiným.
Je to podobné, jako kdybychom měli platit za vstup do supermarketu, abychom si mohli nakoupit v zimě v teple a v létě v chládku. Bezplatně (ovšem se stejnou nutností vlastnit nákupní košík) bychom si nakoupit mohli pouze zvenku, a zboží mohli pozorovat pouze ve výloze, bez možnosti například si přečíst složení. Nesmyslné, není-liž pravda?
Za co platíme, za co budeme?
Zda se požadavek platit za možnost sledovat reklamy v lepší (a přitom už zastaralé) kvalitě promítne víc na sledovanosti takto postižených kanálů, nebo na peněženkách diváků, si nedovolím předjímat. Jsem však toho názoru, že pokud v tomto souboji zvítězí komerce, posuneme se zase o krok blíž k tomu, co tak děsivě zobrazila druhá epizoda dystopického seriálu Černé zrcadlo: ke kanálům bez absolutně jakéhokoli obsahu a k nutnosti platit za to, abychom mozek vymývající reklamu alespoň chvíli nemuseli mít před očima.
Současný, mnohými zlými jazyky démonizovaný poplatek za veřejnoprávní televizi, která je takřka bez reklam, vyvíjí celkem obstojnou snahu přinášet nejen kvalitní a profesionální zpravodajství, ale i množství nových pořadů, a navíc vysílá v nejvyšším rozlišení ze všech (ač dnes také zastarávajícím), se v porovnání s praxí komečních stanic a televizních providerů najednou jeví jako marginalita, ba přímo malichernost. Muset platit zdaleka ani ne dvě stovky za Českou televizi, to být tím nejhorším na tuzemském vysílání, mohli bychom jásat.
Přečteno 278krát.
