Demokracie – vláda v klidu

Na první po­hled tro­chu za­vá­dě­jí­cí ti­tu­lek má však po­ně­kud ji­na­čí vý­znam. Vláda v klidu ne­zna­me­ná to, že bychom díky de­mo­kra­tic­ké­mu usku­pe­ní žili v har­mo­nii, nýbrž to, že díky němu je v klidu vláda. Sku­pi­na lidí, kte­rou si vět­ši­na, u nás bo­hu­žel pouze vět­ši­na men­ši­ny, která šla k urnám, zvo­li­la, se stává oby­čej­ným člo­vě­kem na další čtyři roky prak­tic­ky ne­do­tknu­tel­nou.

Le­gen­dár­ní stát­ník W. Chur­chill pro­hlá­sil, že de­mo­kra­cie je nej­hor­ší forma vlády, krom všech ostat­ních, co byly vy­zkou­še­ny. Také svému lidu kdysi řekl, že ho čeká pouze pot, krev a bída. Ale planě sli­bo­vat, lhát a okrá­dat stát je přece mno­hem snaz­ší než ho bu­do­vat, zlep­šo­vat, pra­co­vat pro něj. To je hlav­ním pro­blé­mem po­li­ti­ky, že se sku­pi­ny lidí jen perou o hlasy, aby právě oni mohli sedět ve vládě, žít si na vy­so­ké noze, a k tomu vy­u­ží­va­jí spous­ty fint, zejmé­na sli­bo­vá­ní hor, dolů, čer­ných lesů. Jakmi­le vy­hra­jí, mají na čtyři roky vy­sta­rá­no. Ve­řej­nost je pro ně tedy jenom ma­ši­na na hlasy a dojná krav­ka.

Na růz­ných dis­ku­zích pod zpra­vo­daj­ský­mi člán­ky je ty­pic­ká ne­spo­ko­je­nost a vo­lá­ní po ge­ne­rál­ní změně v ob­sa­ze­ní sně­mov­ny. V jedné z nich někdo psal o tom, jak nikdo ne­cho­dí k vol­bám, že by se vy­pla­ti­lo za­lo­žit ně­ja­kou stra­nu ne­vo­li­čů, ne­po­li­tic­kou, bez ambic vlád­nout. To je sice cel­kem ne­smy­sl, ale při­ved­lo mě to na nápad.

Jed­na­lo by se vlast­ně o za­čle­ně­ní úřed­nic­ké vlády do nor­mál­ní­ho, nejen vý­ji­meč­né­ho po­li­tic­ké­ho stavu. Od­dě­li­la by se role po­li­tic­kých stran, po­slan­ců od vlády. Občan by volil do po­sla­nec­ké sně­mov­ny čí­ta­jí­cí radši lichý počet kra­vaťá­ků. Ti by pak vy­bí­ra­li vládu, ale ne z vlast­ních řad. Tvo­ři­li by ji od­bor­ní­ci, eko­no­mo­vé, práv­ní­ci, po­li­to­lo­go­vé atd. Tuto vládu by pak zpět­ně mohla ve­řej­nost se­sa­dit, kdyby se jí ne­lí­bi­la. V ur­či­tém ča­so­vém in­ter­va­lu (jed­nou ročně, obrok, …) by se ko­na­la re­fe­ren­da, v nichž by volič mohl vy­já­d­řit ne­sou­hlas s ve­de­ním toho kte­ré­ho mi­nis­ter­stva a při­klo­nit se k se­sa­ze­ní. Ml­če­ní (ne­ú­čast na re­fe­ren­du) by zna­me­na­lo sou­hlas. Aby se toto ne­zne­u­ží­va­lo, bylo by nutné, aby od­vo­lá­ní mi­nis­t­ra, po­taž­mo celé vlády, chtě­la ur­či­tá do­mi­nant­ní část všech Čechů s vo­leb­ním prá­vem, na­pří­klad dvě tře­ti­ny. Byla by to mož­nost pří­mé­ho ovliv­ně­ní těch nej­vyš­ších po­li­tic­kých kruhů. Ta by mohla sti­mu­lo­vat zájem lidí o ak­tiv­ní účast při tvor­bě po­li­ti­ky.

Ne­by­lo by ještě od věci vy­ře­šit mož­nost roz­puš­tě­ní po­sla­nec­ké sně­mov­ny, na­pří­klad v pří­pa­dě, že by se delší dobu ne­by­ly vláda a PS schop­ny do­hod­nout. Stej­ně tak by se zpřís­ni­la pra­vi­dla fi­nan­co­vá­ní po­li­ti­ků, třeba podle vzoru ne­zisko­vých or­ga­ni­za­cí. Nejdří­ve ze všeho by se roz­hod­lo o pří­dě­lu peněz pro všech­ny re­sor­ty a pro splá­ce­ní stát­ní­ho dluhu, až ze zbyt­ku by se vy­čle­ni­ly platy po­slan­ců a vlády. Tento plat by jen ne­směl být nižší než mi­ni­mál­ní mzda. Zá­le­že­lo by tedy čistě na po­li­ti­ko­vě ši­kov­nos­ti, kolik si vy­dě­lá, pře­de­šlo by se schva­lo­vá­ní předra­že­ných za­ká­zek a schod­kům v roz­počtu.

I všech­ny osob­ní fi­nan­ce po­li­ti­ků i vlády by pod­lé­ha­ly přís­né­mu au­di­tu a v pří­pa­dě ko­rup­ce by oběma účast­ní­kům (jak po­li­ti­ko­vi, tak jeho úplat­ká­ři) hro­zi­lo ob­vi­ně­ní z vlas­ti­zra­dy.

Toto je sa­mo­zřej­mě tro­chu (víc) uto­pic­ká před­sta­va o tom, jak by to mohlo být. Mys­lím si ale, že to není až ta­ko­vé sci-fi, aby to nešlo aspoň zku­sit. A po­pu­lis­tič­tí vy­kra­da­či státu by v klidu ne­by­li.

Pře­čte­no 1595­krát.