O létání snili lidé odjakživa. A o létajících autech sní od té doby, co začala jezdit. V kdekterém filmu o budoucnosti se objevují nějaké jejich varianty (Návrat do budoucnosti, Pátý element, …), které brázdí nebe v takovém počtu, jako dnes silnice. Jenže vize budoucnosti, v níž jsou města prošpikovaná vrstvami letových koridorů plnými toho, čemu Poláci vtipně říkají samochodoloty, je silně nepravděpodobná.
Nejde o to, že by lidstvo nebylo schopno létající auta vymyslet. Za poslední století jsme měli mnoho příležitostí přesvědčit se, že by se v přírodních vědách slova jako „nemožné“ neměla brát nadarmo. A když už dnes existují první slibné prototypy létajících vozítek, není důvod se nedomnívat, že za dalších několik desetiletí bude jejich technologie mnohem pokročilejší a bližší tomu, co známe z filmů.
Potíž není ani v tom, že by byla létající auta moc drahá. Výroba čehokoli časem zlevňuje, a pokud bychom nechtěli zrovna nebeský Rolls Royce, tak by to průměrná peněženka jistě ustála.
Háček visí někde jinde. A to v samotné vzdušné dopravě, která se od pozemní až příliš liší. Zatímco v běžném autě se musíte držet silnice nebo aspoň trochu sjízdného povrchu, v samochodolotu vám nic nestojí v cestě. Tedy zdánlivě. Kolem výškových budov či důležitých komplexů (letiště, základny, nemocnice, …) jsou ale vymezeny bezletové zóny, kam bez povolení nikdo nesmí, a i dopravní letadla létají v určených letových koridorech, ne kudy se jim zlíbí. Ohlídat provoz na obloze je už dnes dost velká výzva a kdekomu z hlediska vzdušné bezpečnosti nedávají spát ani relativně neškodné drony. Kdybychom k tomu měli přidat ještě létající auta napěchovaná nezodpovědnými řidiči, tak by vznikl naprostý blázinec.
Nejen bezpečnost vzdušného provozu, ale i všech dole na zemi by byla ve vážném ohrožení. Když dojde k autonehodě, jsou jí postiženi jen přímí účastníci a nejbližší okolí. Když opilý řidič nezvládne svůj vehikl ukočírovat, nedostane se dál než pár metrů mimo silnici. Jenže ve vzduchu se akční rádius každého průseru násobí. Dvě létající auta s sebou po srážce mohou do pekel vzít i cokoli pod sebou na ploše zahrnující dopad každého padajícího haraburdí. Chodec na zemi by nikdy nevěděl, jestli dojde, nebo pojde, a ani v domě na periferii bychom neměli jistotu, že nám jednou něčí auto neskončí zabodnuté do střechy.
I kdybychom se dočkali rozvoje autoletecké dopravy, k rozmachu by sotva došlo. Společnost, vědoma si všech nebezpečí, by kladla na budoucí „autopiloty“ ohromné technické a psychologické nároky, takže bychom se pravděpodobně setkávali pouze s profesionálními piloty „airbusů“ a létajících limuzín.
Růžová budoucnost ve vysoko létajících autech prostě není. Lepší a lidsky realizovatelnější vize je ta, která počítá se vznášedly levitujícími pouze několik desítek centimetrů nad zemí. Taková technologie by způsobila skutečně žádoucí revoluci v dopravě. Autům by dala ohromnou volnost pohybu, a přesto je držela doslova při zemi, a co je nejdůležitější, neměla by takřka žádné nároky na infrastrukturu, což by ulehčilo nejen státním pokladnám, ale i přírodě. Jen se jedná o příliš pokročilou technologii, která na rozdíl od slepé vývojové větve miniletadel v rouše automobilovém ještě neexistuje.
Přečteno 979krát.
