Hulváti v kině

Po mnoho let jsem si mys­lel, že sedět s ne­vy­cho­van­cem v kině se lidem stává spíš jen ve fil­mech jako Scary Movie, že ve sku­teč­nos­ti a u nás je tento jev vzác­ný a se­tká­te se s ním ma­xi­mál­ně pár­krát za život, jest­li vůbec. Sám jsem měl do­ne­dáv­na štěs­tí a byl ho až na je­di­nou vý­jim­ku ušet­řen. Tou se ale stal jen ne­pla­ce­ný letňák v parku. Dvě po­sled­ní ná­vštěvy mě však ne­kom­pro­mis­ně se­zná­mi­ly s od­vrá­ce­nou tváří i běž­né­ho kina.

Je, ty…

Abychom utra­ti­li něco po­u­ká­zek, které jsme v práci do­sta­li, vy­ra­zi­li jsme na ani­mo­va­ný film Yeti: Le­do­vé dob­ro­druž­ství. A přes­to­že jsem při­ro­ze­ně po­čí­tal s tím, že v sále budou hlav­ně děti, které bý­va­jí bez­pro­střed­ní, rády a na­hlas se smějí a občas mí­va­jí k ději nej­růz­něj­ší při­po­mín­ky, pro­blém mi na­ko­nec či­ni­li spíš do­spě­lá­ci, kteří je do­pro­vá­ze­li. Hned poté, co si před nás sedla tříčlen­ná ro­din­ka, jsem měl sto chutí se zved­nout a jít… kam­ko­li jinam. Její otec totiž svým pří­cho­dem zcela za­mo­řil okruh mi­ni­mál­ně tří metrů sil­ným odé­rem právě do­táh­nu­té­ho join­ta. Chápu, že kino není di­va­dlo, ale i tak v něm oče­ká­vám jis­tou di­vác­kou úroveň. Ne­se­dí­me přece někde na fot­ba­le, abychom byli zvě­da­ví na šašky na trávě.

Když jsme si zvyk­li na zá­pach spá­le­né­ho sena a za­ča­la pro­duk­ce, všich­ni ztich­li. Tedy, skoro všich­ni. Úplně v první řadě se­dě­la další tříčlen­ná sku­pin­ka, která ne­pře­stá­va­la v čilém di­a­lo­gu, zře­tel­ném i přes bu­rá­ce­jí­cí Dolby Surround. Během re­klam a upou­tá­vek jsem tomu ne­při­klá­dal zvlášt­ní dů­le­ži­tost, jenže nic se ne­změ­ni­lo ani se za­čát­kem filmu sa­mot­né­ho. Ani dlou­ho poté. Na­ko­nec mi vz­ky­pě­la krev nad únos­nou mez, cuklo spod­ní víčko jako šav­lo­zubé ve­ver­ce z Doby le­do­vé, vstal jsem a šel je dolů umrav­nit. Dů­raz­ně, a i přes vy­so­ké otáč­ky sluš­ně jsem je po­žá­dal, aby ztich­li. Pro­střed­ní a nej­vět­ší z party, na něhož jsem apel cílil pře­de­vším, sice od po­hle­du vy­pa­dal, že je li­do­vě ře­če­no „tro­chu za míň“, to mě však ne­za­sta­vi­lo. I poťap by měl vědět, co se v kině sluší a co ne. Když jsem se­znal, že si on i jeho spo­leč­ní­ci vzali mou výzvu k srdci, vrá­til jsem se na své místo užít si zby­tek filmu.

Ne­tr­va­lo dlou­ho, než proti mojí po­ma­lu se zlep­šu­jí­cí ná­la­dě za­ča­lo pro­tes­to­vat obe­cen­stvo za mnou. Čím jiným než ko­pan­ci do opě­ra­dla. Ne jed­ním, dvěma, ke kte­rým ne­do­pat­ře­ním může dojít, když při dlou­hém se­ze­ní na­stá­vá po­tře­ba po­po­sed­nout si nebo na­táh­nout nohy. K tomu mám jako někdo, komu do dvou metrů moc ne­chy­bí a kdo strá­vil léta do­jíž­dě­ním au­to­bu­sem s mnoh­dy mi­ni­mál­ním pro­sto­rem pro nohy, což jeho ko­le­na dodnes ne­li­bě nesou, při­ro­ze­ně po­cho­pe­ní. Ta­ko­vý ko­pa­nec by byl navíc spíš jen za­pře­ním nohy o opě­ra­dlo. Tyhle ne­by­ly, šlo prav­dě­po­dob­ně o vý­sle­dek in­fan­til­ní­ho ko­mí­há­ní no­ha­ma. Roz­ho­dl jsem se opět za­kro­čit, tro­chu ve stylu Ar­nol­da Sch­war­ze­ne­g­ge­ra v le­ta­dle ve filmu Po­li­cajt ze škol­ky. Jen bez tužky.

Se­dě­lo za mnou drob­né, ne­vin­ně se tvá­ří­cí děvče, žádný hro­mokluk, takže jsem re­fle­xiv­ně zmír­nil výběr slov, na dů­raz­nos­ti žá­dosti to nicmé­ně ne­u­bra­lo. Nad kým mi zů­stá­val rozum stát, byli však její ro­di­če. Buď ne­mě­li ani po­ně­tí, co je­jich dítě vy­vá­dí, nebo jim to bylo ukra­de­né. Jedna mož­nost horší než druhá. Kaž­do­pád­ně jsem byl tuhle me­ze­ru ve vý­cho­vě je­jich ra­to­les­ti nucen za­ce­lit sám. A úspěš­ně. Zle se tvá­ří­cí ča­houn, schop­ný sprd­nout půlku kina, na ni zřej­mě pla­til, a holka tak dala pokoj.

Sotva jsem si od­dychl, že už nemám koho se­řvat, se film dobral svého konce. Tak snad jsem si to vy­bral nadlou­ho do­pře­du, a příš­tě bude klid, dou­fal jsem.

Nebyl.

Sběř na zvěři

Po dvou le­tech če­ká­ní jsme šli zhléd­nout další díl Fan­tas­tic­kých zví­řat. Oče­ká­val jsem tro­chu od­rost­lej­ší pu­b­li­kum, tudíž i větší ticho a film pros­tý ko­pan­ců do opě­ra­dla, ale marně. Prav­da, sou­stav­nost těch­to jevů už byla menší než mi­nu­le, na­bra­la však na in­ten­zi­tě. Otrav­né še­ve­le­ní zdál­ky vy­stří­da­la nemé­ně ob­tě­žu­jí­cí hla­si­tá zvo­lá­ní. „Sca­man­der!“ Ne­chá­pal jsem, jak může rodič ne­chat dítě jekat po kině. Nikdo na ně není zvě­da­vý. „Bez­o­vá hůlka!“ Pak mi to došlo. Úplně jed­no­du­še, když ani on, do­spě­lák, není vy­cho­va­ný. „To je Kre­denc!“ (Cre­den­ce Ho­lo­kost, pozn. aut.). Má po­tře­bu le­da­cos ko­men­to­vat a všech­ny okolo upo­zorňovat na oči­vid­né. „Brum­bál!“ A ke všemu kope do opě­ra­dla před sebou.

Ten­to­krát jsem ni­ko­ho sprd­nout nešel, ale aspoň jsme při zá­vě­reč­ných ti­tul­cích hla­si­tě oko­men­to­va­li ohav­nost sou­čas­ných móresů žva­ně­ní do filmu a oko­pá­vá­ní ci­zích se­da­ček. Jistě je do­tyč­ní sly­še­li. Pak jsme se zved­li, spa­ko­va­li se a po­kli­di­li po sobě, za­tím­co v řadě za námi zů­sta­lo na­stlá­no jak v mašta­li. Ne­do­ká­žu po­cho­pit, jak po sobě může někdo ne­chat ta­ko­vý svin­čík, jak ho vůbec může na­páchat. Z hrst­ky po­p­cor­nu sice občas kaž­dé­mu něco vy­pad­ne, ale to, co po ně­kte­rých zů­sta­lo, byla tak čtvr­ti­na kyb­lí­ku.

Závěr

Nejsem si úplně jist, na­ko­lik jde o sou­čas­ný trend ani jak častý je, ale kdy­bych měl hádat, tipnul bych si, že jde a že ta­ko­vých pří­pa­dů bude při­bý­vat. Podle mě je bez­o­hled­né cho­vá­ní v kině jen jed­ním z dů­sled­ků vše­o­bec­né eroze spo­le­čen­ských hod­not a au­to­rit, mezi něž lze za­řa­dit i mno­hem zá­važ­něj­ší pro­blémy, jako na­pří­klad sil­nič­ní pi­rát­ství a do­ne­dáv­na ne­ví­da­né, zato dnes čím dál čas­těj­ší slov­ní i fy­zic­ké útoky na úřed­ní osoby. Zkrát­ka není, kdo by lidem vští­pil tro­chu eti­ke­ty, a sami ji znají jen ve vý­zna­mu vi­ně­ty.

Způ­sobů, jak v kině pře­de­jít po­dob­ným zá­žit­kům, moc není. Před oko­pá­vá­ním se­dač­ky spo­leh­li­vě chrá­ní je­di­ně místo v po­sled­ní řadě, z něhož bývá horší vý­hled. Před hluč­ný­mi di­vá­ky už obra­ny není. Zmen­šit prav­dě­po­dob­nost je­jich výsky­tu může film s ti­tul­ky a ome­ze­nou pří­stup­nos­tí, za­ru­če­ně však zbaví sál jen dětí a anal­fa­be­tů, což zda­le­ka ne­mu­sí sta­čit. Kraj­ním ře­še­ním pak je ne­cho­dit do kina vůbec. Ani to, ani žádné z před­cho­zích však není sku­teč­ným ře­še­ním pro­blé­mu, jen útě­kem před ním.

Pře­čte­no 1070­krát.