Velikonoce se, jak známo, slaví vždy po prvním jarním úplňku. A i když stovky let křesťanství a hlavně několik desítek let konzumu dokázalo z Velikonoc udělat prázdný pojem skýtající akorát tak trapnou oslavu alkoholu, násilí na děvčatech či obcházení cizích lidí za účelem loudit na jedné straně a velkolepých mší a dalších slavností na počest legendárního zmrtvýchvstání Páně, které se dost pravděpodobně (jestli vůbec) konalo úplně někdy jindy, stejně jako se Kristus údajně narodil v až březnu (třeba taky proto je jeho symbolem ryba, protože většině března vládne znamení Ryb), na straně druhé, původní pohanský duch přesto stále někde přežívá a my nad ním můžeme přemítat.
Že pohané slavili příchod jara, je docela přirozená věc. Každý je rád, když přežije tuhou zimu, a těší se na oteplení. Před tisíci lety, věřím, byla otázka přežití mnohem palčivější, než si dnes uvědomujeme. Takže jakmile slezly poslední sněhy, den se prodloužil a sluneční svit nabral na síle, byl to důvod radovat se z nadcházejícího dalšího roku hojnosti a se zlou čarodějnicí – zimou – uspořádat barbecue. Mimochodem staré pohanské 13měsíční kalendáře mají tendence končit v březnu, stejně jako se poslední a první znamení zvěrokruhu střídají kolem jarní rovnodennosti. A pro většinu z nás je konec roku dodnes důvodem se pořádně zrušit.
Proč ale určit slavnost zrovna podle prvního jarního úplňku? Jako první se nabízí odpověď ryze spirituálního ražení. Symbolika tohoto tělesa má pro veškerou esoteriku zásadní význam, pro nekřesťany dalo by se říct ten nejvyšší. Dala by se rozvádět dlouze skrz pohanskou úctu k ženství, jemuž vévodí právě luna, nebo fakt, že podle pohybu Měsíce upravili pohané svoji časomíru – 13 měsíců o 28 dnech.
Lze však odvodit i jiný, ryze účelový motiv, proč slavit Velikonoce právě kolem úplňku. A sice z hlediska reprodukce. Jak známo fáze měsíce a menstruační cyklus mají ledacos společného. Trvají zpravidla čtyři týdny a každá z čtyř fází je charakteristická. První a třetí čtvrť, úplněk, nov u měsíce; u měsíčků máme například fázi folikulární či ischemickou. Podobnost je trochu znát i na úrovni sémantiky. Na jedné straně „dorůstá“ měsíc, na straně druhé v děloze roste tkáň. Měsíc je v úplňku (kulatý), kulminuje, žena ovuluje (uvolňuje se vajíčko, kulaté) atd. I když si nelze myslet, že by tyto cykly byly dokonale synchronní, z hlediska předvědeckého zkoumání vztahů mezi Měsícem a ženstvím to nese svůj význam. Mimoto nikdo taky nemůže s jistotou tvrdit, že před tisíci lety synchronní nebyly.
V dávných dobách, kdy lidí bylo málo, žili krátce, nenosili termoprádlo, necpali se v prosinci citrusy z Kuby a rozhodně nevěděli nic moc o zateplování, bylo tedy dozajista potřeba každoročně zajistit příchod nových generací.
Stejně jako v přírodě všechno začíná na jaře pučet a kvete, tak i lidi potřebovali trochu oživit a posléze plodit. Pro seznamování a námluvy je taková slavnost už po staletí vhodným nástrojem. Vše se navíc okořenilo nápadem s pomlázkou a vejci. Děvčata byvše mírně vyšlehána, vyplatila svoje „trýznitele“ vajíčkem.
Švihání a plácání po prdeli je starý výjev, kterýžto jednak dokládá sexuální připravenost muže, jednak má vhodnou stimulací příslušných nervových zakončení ve slečnině sedince vyvolat pokud možno kladné odezvy. Též z hlediska institucionálního je toto deklarováno pomlázkou, falickým symbolem, a vejcem, symbolem plodnosti. Vázání mašlí na konec pomlázky každou vyšlehanou slečnou může pak mít podobný význam jako známý „zářez na pažbě“ (potažmo opasku).
Ale tak jako většina symbolických významů, i tyto dostávají po staletích pořádně na frak, když si řada jedinců vykládá švihání žen jako jejich trest a možnost legitimního násilí na nich (záměrně bolestivým šviháním, např. za užití opačného, tlustého konce pomlázky) a koledování jako tradiční vyžírání a ožírání.
Velikonoce jsou dozajista zajímavou tradicí a zaslouží si pozornost. Co si ale tradice a historie zaslouží víc, je přemýšlení o hloubce jejich symboliky a o původním účelu, jakkoli se dnes může zdát k ničemu. Je lepší rozjímat nad vlastním chápáním, než jen přijmout cizí výklad, který je často politicky a ekonomicky motivovaný nebo je prostě jen po generace děděnou zkomoleninou.
Přečteno 1956krát.
