Vždycky mě zajímalo, jak asi vypadá lužická srbština. O tomhle jazyku se toho člověk nikde moc nedozví. Ve škole vám řeknou akorát to, že existuje a že Lužice je území kdesi ve východním Německu, u hranic s Českem a Polskem. Na normální mapě byste ho ale hledali těžko. Lužice není ani samostatné území, ani spolková země, Lužice je vlastně jen historický kousek země rozporcovaný mezi několikero německých spolkových zemí a polských vojvodství, s minimálním přesahem i do severních Čech. Ke všemu ani Lužice jako taková není jediná, ale jsou dvě, Horní a Dolní, přičemž Horní je na jihu a Dolní na severu.
A aby toho nebylo málo, tak obě části, které už takhle musejí odolávat rovnou trojitému německo-polsko-českému jazykovému klinči, mají i svou vlastní řeč s vlastními pravidly, byť jsou obě údajně mezi sebou srozumitelné. Na poměrně malém území, historicky se rozkládajícím přibližně od Liberce k Berlínu, tak můžeme najít rovnou pět různých jazyků. Ty používají ve svých abecedách dohromady 58 písmen. Zkrátka Babylon.
I když je lužická srbština na první pohled hodně podobná polštině, hlavně psaná a zejména ta dolnolužická, tak hornolužická má jistou podobnost i s češtinou. Je to vedle češtiny bezpochyby jediná řeč používající písmeno „Ř“.
Podrobněji by tak našince mohla zajímat právě hornolužická srbština. Krátce a pejorativně by se dalo říct, že tahle řeč je, jako kdyby se sešli Polák a Čech s vadou řeči. Protože takzvané obouretné „V“, které je, zníc z úst nemile nemalé části televizních hlasatelů místo klasického „L“, předmětem vášnivých dohadů publika o tom, zda by takoví lidé neměli před vystoupením ve sdělovacích prostředcích povinně absolvovat logopedickou kúru, používají hornolužičtí srbové v mluvě naprosto běžně a vyslovují tak rovnou dvě dost frekventovaná písmena, „Ł“ a „W“.
W se, snad stejně jako v polštině, píše naprosto všude, dokonce i před slova jinak začínající na „O“ či „U“. Tak je například slovo „wokno“ [uokno], pro které se nejspíš kdejakému českému jazykovému puristovi otevírá kudla v kapse, v hornolužické srbštině naprosto korektní pojem.
Svou příbuznost s polštinou lužická srbština nezapře ani v regulích pro psaní „i/y“. Češtinské poučky typu „hychykyrydytyny“ nebo „myslivec myslí, že mydlář mydlí myš mejdlem“ tady můžete směle pustit z hlavy.
Nejen v pravidlech pravopisu a výslovnosti, ale i ve slovní zásobě se dají najít leckdy vtipná slůvka. Některá zní jak neartikulovaná čeština („stromy“ jsou „štomy“), jiná můžou zas připomenout úplně cizí řeč (např. hls. „dźowka“ x ang. „joker“).
Lužická srbština ale není jen kupa bláznivého, podivně psaného a ještě šíleněji vyslovovaného výraziva. Je to také jazyk uchovávající v češtině zastaralé či již zapomenuté lingvistické vymoženosti. Běžně se v něm používá dvojné číslo, čtyři minulé časy (těžko si představit), přechodníky (ty jsou ale podstatně jednodušší než české) a celá řada dalších zlepšováků. Tématiku rozdělení mužského rodu na životný a neživotný, které nejeden Čech mylně považuje za rozdělení podle živosti či neživosti podmětu, opepřila lužická srbština v dvojném a množném čísle rozlišením jmen označujících a neoznačujících mužské osoby. Tak. A pak se v tom vyznejte.
I když lužická srbština a polština znějí divně, když to vezmeme kolem a kolem, dalo by se s jistou nadsázkou říct, že je to spíš dnešní čeština, co vypadá jako prazvláštní hatmatilka. Naproti tomu ve staročeských a podobných textech, plných spřežek, výrazů jako „Swatý Wáclawe“, „Jměj sě dobřě srdečko“ či „Dřěvo sě listem odievá“ a dalších zapomenutých a nepoužívaných excesů, se nám sousední slovanské řeči zračí, myslím, mnohem víc než v češtině dnešní.
Odkazy věnované lužické srbštině:
http://luzice2.euweb.cz/M42.htm
Přečteno 831krát.