Životaprudiči

Pozdní odpoledne dlouhého dne. Pátá hodina cesty autobusem se už už chystá odbít a změkčující se světlo končícího parného dne vyzývá k uvelebení se v sedačce do pozice cestujícího spáče. Tok myšlenek se delší dobu zpomaluje a jedny z posledních, které přicházejí na mysl jen krátký okamžik předtím, než tělo dočasně vypoví službu, přepínajíc se do pozice „stand by“, se týkají akorát toho, co si dát či nedat k večeři.

Autobus však zastavuje na krátkou přestávku s otevřenými dveřmi, za (nebo před, záleží na úhlu pohledu) nimiž se chystá k nástupu malá školka, konkrétně asi tři maminy se čtyřlístkem ratolestí, jejichž energičnost jak těžkým direktem mezi oči má plejádou výrazů hlavní cíl zlikvidovat veškerou ospalost panující v inkriminovaném vehiklu, měrou nejvyšší právě tu mou.

Být ve špatnou dobu na špatném místě, toť jádrem věci. Rozjívená dítka jako supi hladní po kusu mršiny slétají se ke všem sedadlům kolem mě – zepředu dvojice asi tří až pětiletých slečen, zezadu jejich vrstevník s rodičkou a někde ze strany zbytek, včetně podle všeho nejmladšího člena výpravy, nezkoumaného pohlaví, kterýžto spadá do tradičně vysoce audiální skupiny nemluvňat a v přehlídce nevítaných událostí pod taktovkou staršího kolegia začíná obratně sekundovat přímo archetypálně škytavými vzlyky a pláčem.

Hned zpočátku padá na mou hlavu záplava vjemů pro takřka všechny lidské smysly. Snad jen kromě čichu a chuti. Ale to si radši ani nepředstavovat. Na sedačkách přede mnou se slečny snad z nudy postrkují, zatímco klučík přímo za mnou, vehementně překřičuje poklidnou rozpravu mamin, lapaje po dechu mezi každým slovem a s gustem masíruje moje záda vydatným přídělem kopanců do opěrátka, stává se postupně a takřka doslova osinou v zadku.

V periodických intervalech rozjímám nad tím, jak asi třičtvrtěhodinové martyrium ve zdraví přečkat, jak v během toho najít pozitivum v podobě úsměvné situace, případně co sdělit miniaturnímu cestovateli, když mi dojde trpělivost, aby se ho ještě případně moderně „vychovávající“ matka nezastávala, abych nemusel do nechvalně známé lokace nakonec poslat i ji. Napadá mě moment z filmu Policajt ze školky, kde Schwarzenegger v letadle povídá nesnesitelnému infantovi za sebou: „Přestaň otravovat, nebo z tebe udělám tohle!“ lámaje přitom palcem tužku ve dví. Nemaje však tužku ku zlomení takovou možnost zavrhuju.

Vrcholem hmatových impulsů stává se po chvíli děsivá situace, kdy mě cosi začne na boku šimrat. V úleku spatřuju z prostoru mezi sedadlem a oknem vystupující dětskou ruku. Ta však okamžitě mizí a zezadu zní: „Já jsem na pána sáh a on se mě lekl.“
„To nesmíš sahat na pána, to se nedělá. Máš říct pardon,“ kárá mamina.
„A proč ne?“ nechápavě reaguje dítě.
„Protože to se nedělá, sahat na cizího pána. On na tebe taky nesahá,“ pokračuje vysvětlování.
„A jak se pán jmenuje?“„Nevím. Nemůžu vědět, jak se jmenuje každej člověk okolo. A nekopej do tý sedačky, ti říkám, nebo dostaneš na zadek.“
A to ještě, že nevěděli, jak se Pán jmenuje =)

Mezitím děvčata vepředu seděla v klidu, až polospánku. Tuto idylu však záhy ukončila jedna z přítomných dam jejich probráním. Snad proto, aby při příjezdu do cíle nebyly ospalé a protivné, aby je nemusely vynášet v náručí. Na řadu tedy přichází druhé dějství sesterských postrkovaček, ducání hlav a nakonec i vášnivého objímání. V tu chvíli člověka utvrdí, že na velikosti skutečně záleží. Zatímco ženy, potažmo dokonce třeba dvojčata věkové kategorie 18+ v podobné situaci jsou jedním z nejtypičtějších sexuálních symbolů a doprovodné zvuky jejich činnosti působí na některé jedince až afrodiziakálně, v případě infantilních hrátek se celá situace jeví přinejmenším obtěžující. Nasírací efekt je však proti stále neutuchajícímu kopání a strkání do opěrátka minimální.

Nakonec při dlouho očekávaném odchodu dětské kavalerie ven z autobusu vše trefně shrnuje jedna z dospělaček slovy: „Myslím, že jsou všichni rádi, že jdeme pryč.“

Příhoda má ale i svou zvláštní dohru. Konečně nastolený klid chvíli působil jako podivně splasklá bublina evokující dojem, že tady něco chybí. Myslím tedy, že ač jsou nervydrásavost dětského hlaholu a protivnost odříkání v rámci soužití s nimi často až k nesnesení, jejich náhlá absence neposkytuje ani tak spásu, jako spíš nepochopitelný dojem pulzujícího a ještě nepříjemnějšího prázdna. U rodičů starajících se o děti dnes a denně, kteří si na hlučném prostředí vybudovali jistou psychickou závislost, může odjezd dětí někam na prázdniny zřejmě vyústit až v krátkodobou krizi identity, kdy člověk dočasně nemá koho komandovat a neví si s tím rady.

Přečteno 772krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 6 Průměr: 5]

Jeden komentář k „Životaprudiči“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..