Úvaha o pravdě a spiknutí

Konspirace je hrozné slovo. Nebo přinejmenším slovo s hroznou pověstí. Společnost nás učí, že konspirační teorie nemáme brát moc vážně, protože se v drtivé většině případů jedná o snůšku výmyslů, lží či polopravd, které šíří naivkové, snílci a individua s touhou se zviditelnit nebo někoho očernit. Pravda bývá zveřejněna, je podložena horou důkazů a podpořena odbornou i laickou veřejností. Je to rozumné vysvětlení, které nijak zvlášť nenarušuje vidění světa normálních a neparanoidních lidí. Spiklenecké teorie jsou podle obecného mínění doménou lidí psychicky narušených, osob neochotných se podívat pravdě do očí či senzacechtivců.

Ovšem s pravdou není snadné pořízení. Hlupákem je ten, kdo slepě věří slovu většiny, menšiny či jednotlivce. Pokrytcem ten, kdo pravdu bere, jen pokud se mu hodí do krámu. Cynikem, kdo říká pravdu do očí. A bláznem, kdo se pro ni obětuje.

Po příchodu jazyka s nejednoznačnostmi ve výkladu a po vymyšlení vědeckého přístupu je ale pravda jen jakousi děvkou argumentace – je-li argumentováno (vědecky) správně, je věc považována za pravdivou. Když můžeme podat množství stejně pevných argumentů opačného významu, záleží na úsudku jedince, k čemu se přikloní, čímž vznikne názor, nebo úsudku společnosti, která stanoví společný konsenzus.

Jenže tato společenská dohoda nám prakticky nahrazuje absolutní pravdu, ta se stala pro obyčejného člověka prostě nepoznatelnou. Přesně v duchu platónovských idejí je společná pravda pouhým odrazem pravdy univerzální a jako s každým lidským výmyslem se s ní dá manipulovat. A záleží tedy na člověku, zda se svou pravdu chce přibližovat blíž k pravdě absolutní, nebo ji naopak ovládat a překrucovat, ať už ze zabedněnosti nebo z touhy po moci.

Ale někdy není společnost schopna ani jednoho – když jsme svědky záhady, zázraku, něčeho přesahující naše chápání. Tehdy jsou všechny argumenty docela na nic. Vědeckých není dost, nevysvětlují vše a alternativní názory se zase můžou hemžit přinejmenším neověřitelnými hypotézami, které pro vědu z její podstaty nemají význam.

Záhady jsou dobrým podhoubím pro to, abychom mohli pochybovat – pochybovat o své schopnosti pozorovat svět, pochybovat o pravdách, které uznáváme. Záhada je oblast, kde nikdo nemá dost přesvědčivé argumenty, tudíž kde nikdo neovládá pravdu. Záhady typu Bermudského trojúhelníku, Tunguzky nebo kruhů v obilí jsou viditelným vyřčením toho, co jaksi samo vyplývá z definice vědy jako takové a co již bylo řečeno výše, že vědecká pravda musí být uznána a že záleží jen na přesvědčivosti argumentů. Bez většího ohledu na univerzální pravdivost.

Ostatně geocentrický model slueční soustavy nebyl uznávaný jen vykladači víry. Naopak i matematicky byl spočítán přesněji a odpovídal pozorované skutečnosti lépe než model heliocentrický. Byl tedy pravdivý. Dnes je dávno dokázán opak a je stejně pravdivý. Jenže ne vždy lze pravdu dokázat či vyvrátit tak snadno.

A to je právě půda pro mýty, konspirační teorie, zkrátka neoficiální (ne však nutně nepravdivé) výklady. Mediální prezentace, krycí verze, prostě oficiální pravdy jsou úplně stejně pravdivé jen proto, že lépe odpovídají tomu, co vidíme. Ve světě médií je věc o to snazší i proto, že nám není řečeno pouze JAK se něco děje, ale i to, CO a PROČ se děje a že se VŮBEC NĚCO děje. Tudíž je třeba pochybovat nejen o způsobu, jakým jev probíhá, ale i o jeho samotné existenci, a nakonec dokonce i o tom, proč je nám to sdělováno.

Pakliže tedy připustíme, že ne všechny jevy jsou skutečné a ne všechna vysvětlení pravdivá, a to i přes svou úžasnou přesvědčivost, dostaneme se logicky na práh konspirační teorie. Někdo totiž musí mít zájem na šíření, zamlčování a překrucování faktů.

Konspirace není jen šílená teorie. Je to docela běžná praxe. Když parta výrostků vymýšlí lumpárny nebo se na někoho domluví, načež všechno zapře a nikdo jim to nedokáže, je to spiknutí. Když se snaží politická partaj v pozadí manipulovat, krást, zastrašovat a záměrně lže veřejnosti, je to spiknutí. Kutí piklí, záškodnické získávání osobního prospěchu, je až nepříjemně častá lidská činnost. A spiknutí je takovým organizovaným kutím piklí.

Pokud je pravda překrucována, je pošetilé se domnívat, že jen z neznalosti, pokrytectví, touhy po výdělku a podobných přízemních vlastností. Kdo nějakou moc jednou má a ví o ní, tak ji využívá, chce si ji udržet a třeba i znásobit. A kdo má moc ovládat pravdu, má moc ovládat svět. Když ovládáte pravdu, můžete určovat, co lidi budou vědět a co ne, čemu budou věřit a čemu se vysmívat, za čím se poženou a čeho se budou bát. Samozřejmě bez nutnosti se o moc dělit, bez nutnosti být vidět.

Takový svět, svět jediné skryté totalitní vlády nemusí být jen šedivý a depresivní jako z Orwellova románu, nemusí být v rukách politiků, nadnárodních korporací ani tajných spolků. Přesto je pravdivým jako geocentrický či heliocentrický model, je reálným i smyšleným zároveň.

Plný světských požitků, krás, hnusu i paradoxů, může se totalitní svět stát doslova sladkým peklem, lákat jako sexbomba v titěrných bikinách, jako propečený steak, supersport se šestnácti válci, zlatá medaile, návštěva papeže nebo jako královská svatba s Popelkou v hlavní roli. Může strašit energetickou krizí, válkou, epidemiemi a vším, před čím se necháme chránit. Takový svět můžeme obdivovat, milovat, sami ho chránit a uctívat jako Boha. Pravý smysl takového světa nemusí být v bezstarostném užívání všech poskytovaných úžasů, může být ve vedení za ručičku na scestí, v dobrovolném zotročení, ve vzdělávání v nevědomosti. Zatracení spočívající v naprostém zapření se univerzální pravdě, v pachtění se za pomíjivým, v usurpaci tajného vědění hrstkou vyvolených či v jejích hrátkách na bohy.

Nakonec se ale stejně musíme zeptat sami sebe, čemu věříme. Oficiální pravdě, prezentovaným konspiračním teoriím nebo si jevy spojujeme skutečně sami?

Existují paranormální schopnosti? Jsou agrosymboly mimozemského původu? Byly ptačí a prasečí chřipka takovou hrozbou? Kdo shodil Dvojčata? Jaký byl skutečně Kristus? Kam se poděly Teslovy vynálezy? Zapřičiňuje člověk skutečně neodvratitelné přírodní kataklyzma? Byli bychom schopni odhalit, že jsme obětmi dokonale vykonstruovaného systému dezinformací?

Na to nám společenský konsenzus neodpoví. Ostatně bráno do důsledku nám neodpoví na nic. Pravé odpovědi se někde schovávají. Tam, kde je ono univerzální vědění. A dokud ho neobjevíme, nic není pravda.

Přečteno 703krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 5 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..