Sluníčko, teplíčko… peklíčko

Horko. Jedna z mála věcí, která nejde jen tak vypnout. Pokud se ovšem nejedná o Rudé horko, které můžete vypnout už jen proto, že v něm Rusa hraje Rakušan a Američana Albánec. Všechna ostatní musíte nějak snést. A v tom je právě háček. Horka panují v dnešní době čím dál nesnesitelnější, boj proti nim je stále neefektivnější a na náladě nepřidají ani všudypřítomní šílenci, kteří si v tropech ještě bezostyšně libují.

Pamatuju si, jak jsem kdysi dávno o prázdninách často hypnotizoval rtuť teploměru a přál si, aby se vyhoupla až k magické třicítce. Dnes už vím, že jsem býval bláhový jak král Kazisvět VI., když dal košem Myšímu kožíšku. Naštěstí jsem tehdy měl stejně jako on smůlu a 30 °C mi teploměr odmítl ukázat. Tehdy dokonce nezabíralo ani to, že jsme bydleli na jižní straně paneláku, kam pražilo celý den. Maximální teploty zůstávaly, jestli si dobře vzpomínám, někde u 28 stupňů. Zato dnes se na třicet ve stínu pouze „ochlazuje“…

Nejnesnesitelnější jsou vedra pochopitelně ve městských aglomeracích. Aut a lidí v pohybu je v nich čím dál víc, přibývá silnic a jinak zpevněných ploch s minimálním albedem a nulovou schopností s teplem udělat cokoli jiného než ho nasávat. Nákupní a průmyslové zóny na periferii sestávají z obřích krabic obehnaných hektary parkovišť, naskrz vydlážděné ulice a náměstí v centru směšně zavírají hrstky stromků mezi půlmetrové rošty. Světlá dlažba pálí do holých nohou (v botách vám to nedojde, ale pes musí trpět), na plechové kapotě auta byste mohli smažit vejce. Přirozený stín mnohde neexistuje a ochladit vzduch není čím. Parky jsou jen miniaturní oázy uprostřed betonové pustiny. Tropické noci, kdy teplota neklesne pod 20 °C, za kterými jsme jezdívali do Středomoří, nás nepřekvapí už ani doma. Veškerá voda, která naprší, se z rozpálených ploch buď okamžitě odpařuje a z města dělá obří prádelnu, nebo vytváří silné vrstvy hrozící aquaplaningem, načež stéká do kanalizace a bez užitku mizí pryč.

Co mě ale na celé situaci štve ještě víc než její existence, jsou jako vždycky lidi. Ti, které nic z toho neznepokojuje, ale dokonce těší. Kteří si užívají vedro tím víc, čím je krutější, nejradši by léto strávili bez jediného mraku a spílají každému, kdo uvažuje v souvislostech a přeje si pro změnu taky pořádné osvěžení a déšť. Kteří sedí v klimatizovaných kancelářích a nesmyslně nutí ostatní zaměstnance (třeba policisty, řidiče, úředníky) „reprezentovat svou funkci“ dlouhými tmavými kalhotami. Kteří navrhují a povolují stavby a krajinné úpravy, jež přispívají k dalšímu ohřívání nejen městských tepelných ostrovů, ale i širokého okolí. Rozum přece křičí, že žijeme v mírném pásu, kde má být rok spravedlivě rozdělen do čtyř teplotně střídmých období, nikoli na sezóny mrazivých lyžovaček a vařících opalovaček, že firemní dresscode má respektovat člověka a změny počasí, ne naopak, a že zelené myšlení neotevírá brány psychiatrické léčebny, nýbrž nadějnou cestu vpřed.

Přečteno 323krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 5 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tento web používá antispamový nástroj Akismet. Přečtěte si, jak se data komentářů zpracovávají.