Velikonoce se, jak známo, slaví vždy po prvním jarním úplňku. A i když stovky let křesťanství a hlavně několik desítek let konzumu dokázalo z Velikonoc udělat prázdný pojem skýtající akorát tak trapnou oslavu alkoholu, násilí na děvčatech či obcházení cizích lidí za účelem loudit na jedné straně a velkolepých mší a dalších slavností na počest legendárního zmrtvýchvstání Páně, které se dost pravděpodobně (jestli vůbec) konalo úplně někdy jindy, stejně jako se Kristus údajně narodil v až březnu (třeba taky proto je jeho symbolem ryba, protože většině března vládne znamení Ryb), na straně druhé, původní pohanský duch přesto stále někde přežívá a my nad ním můžeme přemítat.
Rubrika: Subjektiv
Společnost závisláků
Všichni jsme na žvanci závislí. Od narození ho musíme mít denně pokud možno ráno, v poledne i večer, pořád zkoušíme a vaříme další a další druhy. Celá staletí experimentujeme a bádáme, jak se co nejlíp nažrat. Prostě bez kusu žvance neumíme žít. Nevěříme ani, že by to šlo jinak. Když se pravidelně nenadlábnem, jsme nervózní, podráždění, agresivní, je nám zle. Zkrátka absťák. Můžem hlady i umřít.
Demokracie – vláda v klidu
Na první pohled trochu zavádějící titulek má však poněkud jinačí význam. Vláda v klidu neznamená to, že bychom díky demokratickému uskupení žili v harmonii, nýbrž to, že díky němu je v klidu vláda. Skupina lidí, kterou si většina, u nás bohužel pouze většina menšiny, která šla k urnám, zvolila, se stává obyčejným člověkem na další čtyři roky prakticky nedotknutelnou.