Zrána cestou po městě jsem pozoroval kočku, která stála na kraji chodníku u přechodu pro chodce. Očividně chtěla po zebře přeběhnout, ale jen se okolo sebe rozhlížela, zdánlivě nesměle, jako by byla účastnicí silničního provozu poprvé v životě a zrovna sbírala odvahu. První auto jen nechala projet kolem. Když se blížilo druhé, dlouho si ho zkoumavě prohlížela. Připomínala chodce, který odhaduje, jak rychle auto jede, jestli je lepší počkat, či do vozovky vstoupit. K prvnímu kroku se kočka osmělila, až když byly dvě tuny na čtyřech kolech příliš blízko. Vyplašila se, přes silnici přeběhla úprkem a auto muselo přibrzdit, aby z ní neudělalo rozmazanou fotku. Klasika. Co ale u všech všudy kočky vede k tomu, aby se takhle chovaly?
Rubrika: Subjektiv
Od desíti k pěti – záchvat grafomanie Lucie Schmiedové
Mladým, perspektivním začátečníkům vždycky fandím, ať už se věnují čemukoli. Proto jsem byl rád, když jsem objevil prozaický debut Lucie Schmiedové, externí redaktorky Deníku či MF Dnes a studentky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. Moje nadšení ale vzalo za své prakticky okamžitě po tom, co jsem knihu dostal do ruky. Už po zběžném prolistování a přečtení prvních stránek textu mi bylo jasné, že jsem stanul tváří v tvář literárnímu braku těžkého kalibru. Jindy bych se snažil své hodnocení podat co nejšetrněji a zjemnil jeho chuť množstvím eufemismů, tato novela je však natolik otřesná, že toho nejsem ani nechci být schopen.
Ingress – jak jsem začal a přestal hrát
Nedávno jsem pokukoval po nějaké zajímavé mobilní hře na bázi rozšířené reality. Objevil jsem Ingress. Zaujala mě a začal jsem jí věnovat pravidelně alespoň pár minut denně. Po necelých dvou měsících jsem se však dostal do fáze, kdy mě kvůli hráčům i sobě samotné přestala bavit. Není fér, dá se příliš snadno hacknout, a být na čerstvém vzduchu je tak nejhorší cesta, jak v ní dojít úspěchu.