Energeťáky jsou chutná věc, ačkoli mě nikdy nedokázaly dostatečně nabít. Spíš jsem měl pocity, jako by mě to ještě víc uzemňovalo. Teda až do dne, kdy jsem u počítače vyžahl litrovou flašku, jejíž etiketa vypadala jak obal monočlánku.
Popíjel jsem tu vodu z akumulátoru průběžně celý večer a pak, asi v jednu, v půl druhý v noci, šel spát. Ale do hajan jsem nedošel, samozřejmě. Jen tak ležím, převaluju se, oči vyvalený, srdce mlátí jak zvon a hlava šrotí, že to div není i slyšet. Uvolnit mysl a nechat tu špínu jen tak odtýkat, to dneska prostě není možná. Je třeba vyčerpat tu energii, nemůžu probdít noc, ráno vstávám.
Takže začínám počítat. Ale ne ovečky, chce to větší kalibr a delší trrrasu. Vymýšlím číslo na prvočíselný rozklad. Tak třeba 3027.
První krok: Třikrát 1009
Druhý krok: 1009 : 2, blbost. 1009 : 3? Hm, ne. Děleno pěti taky ne. Sedmi?
Třetí krok: 10 : 7 = 1, zbytek 3, 30 : 7 = 4, zbytek 2, 29 : 7 je taky se zbytkem, takže 7 to nebude.
Teď už se prvočíselný rozklad mění na důkaz, jestli je 1009 prvočíslo.
Čtvrtý krok: 1009 : 11? 100 : 11 = 9, zbytek 1, 19 : 11 taky není to pravý ořechový.
Pátý krok: 1009 : 13? 100 : 13 = 7, zbytek 9, 99 : 13? Ne.
Šestý krok: 1009 : 17. 100 : 17, 159 : 17, zase se zbytkem.
Pokračuju dál přes vyšší a vyšší prvočísla a u čísla 31 už musím počítat, jestli jeho druhá mocnina není vyšší než 1009. Jestli mě středoškolská matika nenaučila nic dalšího, tak aspoň to, že rozklad na prvočísla nemá smysl počítat s čísly, jejichž druhá mocnina je vyšší než rozkládaný číslo. 31 na druhou vychází pod 1000, ale ani jím nelze 1009 dělit. A druhá mocnina třiatřiceti, což prvočíslo sice není, ale jen tak pro jistotu, už vychází na 1089. Tím je naprosto z hlavy dokázáno, že 1009 je prvočíslo. Teď ještě si to pamatovat a ráno pohledat na netu tabulky prvočísel, jestli tam bude. (Ano, je tam =D)
Bohužel, všechny tyhle počty přišly vniveč, protože únava se nedostavila. Naopak radost z úspěchu v něčem, čím jsem spíš jen tak proplouval, měla za efekt, že jsem byl bdělejší než předtím.
No nic, vymyslel jsem si něco dalšího. Třeba mocniny kulatého čísla 5. Jaká je ta další po 125? 625? Hmm… Násobím pod sebou 25 x 25 (nevím, proč mě nenapadlo 125 x 5, checht). A co 625 krát 25, čili 5 na sedmou? To už je, Pánečku, ořech. Pětkrát pět je 25, na pomyslný papír napíšu 5, pamatuju si dva. Pětkrát 2 je 10, plus dva je dvanáct, pamatuju jedničku. Pětkrát 6 je 30, takže 31. Jak je teda první řádek? Hm. Čísla se motají, znova. Blablabla. 3125. Dál. Dvakrát 5 je 10, píšu nulu, dvakrát 2 jsou 4 plus jedna je pět a dvakrát 6 je dvanáct. Takže, takže… 1250 a mám to jedno místo vlevo, takže 12500. Fajn. 3125 to bylo? A teď 12500. A teď to pod sebou sečíst. To máme jedna, dva a tři je pět, jedna a pět je šest, tak nějak to bude, brm brm, takže to máme 15625. Tvamtavavá.
625 na druhou už počítat nebudu, to by bylo hrubě přes 30 tisíc. A stejně neusnu, krucipísek.
Přečteno 1011krát.
