Konspirace je hrozné slovo. Nebo přinejmenším slovo s hroznou pověstí. Společnost nás učí, že konspirační teorie nemáme brát moc vážně, protože se v drtivé většině případů jedná o snůšku výmyslů, lží či polopravd, které šíří naivkové, snílci a individua s touhou se zviditelnit nebo někoho očernit. Pravda bývá zveřejněna, je podložena horou důkazů a podpořena odbornou i laickou veřejností. Je to rozumné vysvětlení, které nijak zvlášť nenarušuje vidění světa normálních a neparanoidních lidí. Spiklenecké teorie jsou podle obecného mínění doménou lidí psychicky narušených, osob neochotných se podívat pravdě do očí či senzacechtivců.
Životaprudiči
Pozdní odpoledne dlouhého dne. Pátá hodina cesty autobusem se už už chystá odbít a změkčující se světlo končícího parného dne vyzývá k uvelebení se v sedačce do pozice cestujícího spáče. Tok myšlenek se delší dobu zpomaluje a jedny z posledních, které přicházejí na mysl jen krátký okamžik předtím, než tělo dočasně vypoví službu, přepínajíc se do pozice „stand by“, se týkají akorát toho, co si dát či nedat k večeři.
Lingvistické povyražení do Horní Lužice
Vždycky mě zajímalo, jak asi vypadá lužická srbština. O tomhle jazyku se toho člověk nikde moc nedozví. Ve škole vám řeknou akorát to, že existuje a že Lužice je území kdesi ve východním Německu, u hranic s Českem a Polskem. Na normální mapě byste ho ale hledali těžko. Lužice není ani samostatné území, ani spolková země, Lužice je vlastně jen historický kousek země rozporcovaný mezi několikero německých spolkových zemí a polských vojvodství, s minimálním přesahem i do severních Čech. Ke všemu ani Lužice jako taková není jediná, ale jsou dvě, Horní a Dolní, přičemž Horní je na jihu a Dolní na severu.