Až v posledních dnech se řeší všem obyčejným civilistům již dávno známá věc – řetězce jsou zlo, které nás krmí akčními cenami za zboží nevalné hodnoty, nevábné chuti a hlavně na hraně, nebo dokonce daleko za hranicí bezpečné poživatelnosti. A my, prostí a lakomí Čecháčkové, jim to doslova žerem.
Jak se rybce trabl rýbuje
Smysly hlásí poruchu
rybce, co ocitla se na suchu.
„Co to…,“ pomyslí si v duchu,
„že jsem najednou na čerstvém vzduchu?“
Tak si prostě plave, v činorodém ruchu,
o dění na zemi nemá ani potuchu.
Najednou hle – a místo vody v uchu
má teď na těle první mlsnou muchu.
Může za to žába, nebo jde o ropuchu?
Sedí na prameni, vybírajíc za decku půl lopuchu.
Co bys tak poradil, Spinozo Baruchu,
těm, jimž se to doneslo po sluchu?
Nevím, leč řešení se záhy našlo: Nakopat tu mrchu do břuchu!
Přišel s ním tchoř, kavalír známý po čuchu.
Sedl k žábě a ta padla k zemi od puchu.
Tak se věru stalo, když smrad zachránil šupinatou děvuchu.
Rybka s tchořem si pak na sukces ten připili – nalivše si kombuchu.
Úvaha o pravdě a spiknutí
Konspirace je hrozné slovo. Nebo přinejmenším slovo s hroznou pověstí. Společnost nás učí, že konspirační teorie nemáme brát moc vážně, protože se v drtivé většině případů jedná o snůšku výmyslů, lží či polopravd, které šíří naivkové, snílci a individua s touhou se zviditelnit nebo někoho očernit. Pravda bývá zveřejněna, je podložena horou důkazů a podpořena odbornou i laickou veřejností. Je to rozumné vysvětlení, které nijak zvlášť nenarušuje vidění světa normálních a neparanoidních lidí. Spiklenecké teorie jsou podle obecného mínění doménou lidí psychicky narušených, osob neochotných se podívat pravdě do očí či senzacechtivců.