Nechci tady pět ódy na žrádlo, ani jinak dávat najevo, že by bylo nějakým mým fetišem. Opak je totiž pravdou – často jím málo nebo skoro vůbec a když, tak nezřídkakdy jen z povinnosti, slušnosti a kvůli tomu, aby mi nebylo blbě z hladu. Ale jahody jsou vynález, co si jistou pozornost zaslouží.
Jahody jsou perfektní surovina a dají se zpracovat snad na všechny možné způsoby a nikdy se žádným jejich chuť nezkazí. Teď ale zmíním jen ten způsob, kdy se rozhňácají v misce, zasypou moučkovým cukrem a zalijou mlíkem. Tomuhle způsobu úpravy, protože jahody s mlíkem a cukrem je název moc dlouhý a huba je líná, říkám s vtipem polévka gazpacho. Je to jeden z nespočtu příkladů toho, proč život se mnou obnáší existenciálně nutnou znalost celé řady seriálů, filmů, knih či divadelních her, jinak zkrátka není jiná osoba schopná pojmout moji mluvu v celé její kontextuální a intertextuální šíři (proto taky někdy radši mlčím a většinu věcí nikomu neříkám =D). Zrovna gazpacho je (jak někteří jistě tuší) narážkou na Červeného trpaslíka.
Moje myšlenkové pochody a výplody, zdá se, ale nebudou zcela mimo. Když si totiž jedna kolegyně od meine mutter z práce volala s dcerou na lyžáku a ptala se jí, co by si dala, až přijede domů, ta jí odpověděla, že polívku – a to polívky v zásadě nejí, a když, tak si o ně přímo tak neříká. Po chvíli vyšlo najevo, že onou polívkou myslí slečna právě jahody s mlíkem. Když to pak ta kolegyně v práci vyprávěla, samozřejmě se jí dostalo odpovědi, že já tomu říkám polévka gazpacho.
Lidová slovesnost je sviňa a díky ní se odkudkoli kamkoli může rozšířit vlastně cokoli. Vůbec bych se nedivil, kdyby se i jahodám s mlíkem začalo díky tomuhle přezdívat gazpacho v širší veřejnosti. Zaražte mě, jestli se tak už někde děje, ale jinak, jestli bohdá přijde den, kdy skutečně budeme mít jahodové gazpacho a nikdo už nebude vědět, kdo s tím přišel, tak ve vší neskromnosti řku – já =)
Přečteno 1013krát.
