Filipika proti autoritářství na školách

Asi věčný souboj studentstva proti učitelské komandě jsme každý už někdy bojoval, či stále bojujeme. Jeden tábor nadává na druhý, studentstvo si stěžuje na nároky, kvalitu učiva a některé povahové rysy kantorstva, které zase kárá své ovečky pro nedbalost, nepřipravenost při hodinách, nespolupráci, drzost a tak dále a tak dále. Všechno to navíc rodiče musejí z těch či oněch úst poslouchat jak doma, tak na SRPŠ. Avšak kdy je student drzý nevychovanec a kdy se jen asertivně bije za svá práva, která jsou mu upírána autoritářskými učiteli, kteří si jen myslí, že si k němu mohou dovolit cokoli?

Není třeba si myslet, že se chystám házet všechny pedagogy do jednoho pytle s názvem „Despoté“, přičemž bych chtěl stavět študáctvo do pozice ukřivděných chudáčků. To kategoricky odmítám. Hodlám se však zaměřit na situace, kdy se student setká s diktátem svého vyučujícího, diktátem, který přesahuje jak práva pedagogova, tak povinnosti žákovy.

Případy jsou to vskutku ztěží řešitelné. S takovými se setkáváme občas či častěji, v našem případě spíše častěji. Abych byl přesný – velice často. Známá věta „Hodinu končí učitel, nikoli zvonek, zvonek mu pouze dává znamení, že by měl pomalu končit“ někdy v tom slovíčku „pomalu“ skrývá přetahování v řádu několika minut, v extrémních případech až desítek minut. Kvůli tomu nestíháme další hodinu, nestíháme svačit, při 20minutovém přetahu do volné hodiny ani oběd, což bývá s kritikou komentováno při následující výuce dalším učitelem.

Dalším nešvarem, se kterým jsem se setkal, je angažování studentů do akcí, jež jsou v rámci školy nepovinné, tudíž se jich student nemusí účastnit, když nechce, nemusí se z nich nikterak omlouvat, natož aby byl do zapojení NUCEN, když si včas nenajde výmluvu, kteroužto pak musí podložit řádně kolkovanou omluvenkou. Protestuji vůči citovému vydírání, kterému jsme vystavováni v časech, kdy se do těchto nepovinných projektů nezapojujeme, ať už jsou naše důvody jakékoli, do nich nikomu nic není. Zmíněným citovým vydíráním je myšleno zpochybňování charakteru studentů.

Nechceme-li se účastnit akce pořádané školou, které nemusíme, není na místě nás kritizovat, ba co kritizovat, přímo nám vynadat jak malým frackům, jak jsme se zase vybarvili, nechtíce udělat něco pro školu, když po nás něco chce, zatímco sami od ní stále něco požadujeme. Abych mluvil sám za sebe, od školy požaduji pouze kvalitní vzdělání a možnost úspěšně odmaturovat. Škole za to dávám množství volného času, času mnohem, mnohem lépe využitelného než biflováním desítek tun kolikrát absolutně nezajímavých, nezáživných a neužitečných dogmat a pouček. Daňoví poplatníci platí nemalé částky, díky nimž mají zaměstnanci škol co jíst. Školní nadace nepočítaje, potřebným mohou velice pomoct, ale nesmíme být do příspěvků nepřímo tlačeni (co by si tak o nás pomysleli, co to jsme za držgrešle). Jaká část daní putuje na konta škol, je už otázka jiná. Tou se zabývají sami pedagogové a ostatní personál škol a je řešena někdy formou stávky; během jejího trvání je nám upíráno další právo a sice právo na vzdělání. Ne že by to většinu z nás studentů trápilo, že bychom z toho měli divoké spaní, ale jde tu o princip.

O princip, kdy je žák postaven před hotovou věc – jdeš tam a tam, vysol tolik a tolik, hodina ti končí, až já řeknu, atp. Máme vůči škole určité povinnosti, ano, ale nejsme nevolníci, nejsme podvoleni vůli školy, máme právo vyslovit nesouhlas, který by měl být respektován stejně, jako je respektováno slovo učitelovo. Jsou tyto postoje v praxi viditelné? Málokdy. Často je tomu právě naopak. Učitel si dělává, co se mu zlíbí, hodinu končí, kdy chce, dává si nosit věci, které do hodiny nepatří (například kafe z automatu), nazývá nás neschopnými, když neovládáme látku tak, jak on by si představoval, i když mu musí býti jasné, že jeho předmět není ten jediný, natož aby byl tou největší prioritou našich životů. Tyká už (skoro) dospělým.

Kdybychom my končili hodinu podle sebe, dokonce i kdybychom končili se zvoněním, navzdory vášni vyučujícího ještě pokračovat přes kus přestávky, kdybychom ho nařkli z neschopnosti kvalitně vyložit a vysvětlit učivo, kdybychom mu taky začali tykat, dokáže si každý představit pozdvižení, jaké by to způsobilo. I kdybychom své činy podložili jakkoli pádnými a neotřesitelnými argumenty, nevyhráli bychom. Ba naopak, čekala by nás jistá, velice dlouhá a nesmírně bolestivá smrt – kantor by měl moc opětovat palbu těžkou artilerií písemek, zkoušení a dalších atributů útrpného práva školního.

Jako studenti se tak dostáváme do hořkého sevření mezi tuze nepříjemné a mučivé stavy, kterým jsme v prostředí školy vystavováni, a na nichž nemáme šanci cokoli zlepšit, spíše můžeme vše jen zhoršit.

Že je škola základ života? To je mi pěkná průprava. Že tou bází je umění pokory? Tohle není pokora, někdy to vypadá víc jako poroba.

Přečteno 1348krát.