Pro svou esej na některé ze sci-fi témat jsem si vybral problém cestování časem a nahlížení skrz něj. Jedná se o jeden z mých nejoblíbenějších námětů sci-fi tvorby a i sám o něm rád přemýšlím, hlavně proto, že je dost složité vymyslet koncepci, která by nebyla zatížena paradoxy a byla stejně konzistentní pro minulost i budoucnost.
Cestování do minulosti
Asi nejznámějším problémem fyzického cestování zpět v čase je tzv. paradox dědečka. Vzhledem k tomu, že svět vnímáme jako sled příčin a důsledků, zdá se nemožné, aby cestovatel v čase zabil vlastního předka – nemohl by se narodit, necestoval by v čase a nikoho nezabil, takže by se narodil atd. Podstata vesmíru takovou cestu buď nemůže dovolit, nebo nemůže existovat jen jeden možný vesmír.
Pokud by existoval jen jeden vesmír a v něm by k paradoxní situaci došlo, v tomto bodě by značně připomínal Schrödingerovu kočku; dědeček a jeho vnuk by zároveň žili i nežili, což je jednoduše nepřijatelné.
Mohli bychom předpokládat, že sice je jen jeden vesmír, ale jen prozatím, dokud někdo nevstoupí do minulosti a nevynutí paradoxní situaci, čímž vytvoří nový vesmír, v němž dědeček nežije. V takovém vesmíru by však cestovatel sám byl stále paradoxem a buď by také zemřel, nebo by se musel vrátit do původního vesmíru, v němž však dědeček nerušeně žil. Vraždou dědečka by tedy možná prokázal službu vesmíru, sám by si ale plody své práce tak či onak neužil.
Přetáčení času zpět
Druhá možnost, jak se vrátit zpět v čase, by byla přetočit ho jako magnetickou pásku. Nešlo by tedy o skokový přesun jednoho cestovatele, ale o obnovení stavu celého vesmíru z kýženého bodu v minulosti. Je to zdánlivě mnohem neproveditelnější úkol, na druhou stranu ale není omezen dědečkovým paradoxem.
V základní podobě je na přetáčení času diskutabilní jeho užitečnost. Přetočení by pouze vynutilo zopakování téže historie, která by nás vedla do bodu, v němž sestrojíme přetáčeč času. Způsobili bychom nenapravitelné zacyklení časové linie, což by neprospělo ničemu.
Řešení může poskytnout lidské vědomí. Připustíme-li, že je aspoň částečně nezávislé na fyzickém světě, pak by přetočení času ovlivnilo naše těla a vše okolo, ale ne naši paměť. Mohli bychom se doslova vrátit do dětských let a prožít život znovu, jinak a možná lépe.
Cyklu bychom se vyvarovali, ale bylo by nadmíru matoucí, kdyby jedinec přetočil čas a miliardy lidí by se najednou ocitly o léta zpět. Byl by to problém i tehdy, kdyby si tuto skutečnost uvědomoval jen ten, kdo by čas přetočil. Mnozí by přestali žít, další by vstali z mrtvých. Protože tento koncept staví na nezávislosti vědomí na těle, předpokládá existenci duše – ta by mohla být procesem přetočení donucena vrátit se zpět do těla nebo by o ně byla nemilosrdně připravena.
V porovnání s „klasickým“ cestováním v čase působí, jak vidno, návrh přetáčení času zpět jako vytloukání klínu klínem.
Nahlížení do minulosti
Jediné konzistentní řešení problému cestování do minulosti, zdá se, tkví v tom jej neřešit a nechat fyzickou minulost fyzickou minulostí. Neznamená to však, že je pro nás zcela nedosažitelná. Minulost sice těžko můžeme změnit, mohli bychom ji ale vidět v jasných barvách na obrazovce jako živý přenos.
Pouze pozorovat, co se stalo, není sice tak lákavá představa jako být přímo v centru dění nebo jako se vrátit zpět do mladých let, nekladou se mu však žádné teoretické překážky. Přístroj k tomu sestrojený by byl vlastně jakási temporální televize, v níž by bylo možno sledovat cokoli, co se kdy dělo.
Přínos vynálezu pro společnost by byl bezprecedentní. Mohli bychom se na vlastní oči přesvědčit, jak se všechno doopravdy stalo, když byl ukřižován Ježíš, zastřelen Kennedy, když probíhal Filadelfský experiment a podobně. Mohli bychom pozorovat zrod lidstva a teoreticky i zrod vesmíru. A nejspíš by přestalo platit rčení, že historii píší vítězové.
Cestování do budoucnosti
Oproti cestování do minulosti není cesta do budoucnosti zatížena dědečkovým paradoxem. I tak jsou ale úvahy o ní velice zajímavé.
Pokud připustíme, že budoucnost již v nějaké podobě existuje a je dosažitelná, je její fyzické navštívení bezproblémové. Cestovatel může v budoucnosti dělat cokoli jako v přítomnosti, možná i víc než to – po návratu do přítomnosti může běh dějin snadno změnit, takže budoucnost, již navštívil, přestane existovat. Při každé cestě může upravit/vytvořit vesmír, v němž je vše takové, jaké by to bylo, kdyby se nepřišel podívat, a návratem zpět zase vše změnit/zničit.
Cestování do budoucnosti by se dalo využít k nebývale rychlému pokroku v technologiích – zkrátka by se cestovatel přišel naučit technologii dalšího století, přinesl by ji zpět do přítomnosti, pak se vrátil do nové verze budoucnosti pro ještě pokročilejší znalosti atd.
Přetáčení času do budoucnosti
Přetáčení se ukázalo jako velmi problémová koncepce pro ovlivnění minulosti; s využitelností pro budoucnost to není o moc lepší. Není se sice třeba obávat zacyklení dějinných událostí, praktická použitelnost je zato minimální. Tento nápad využili tvůrci filmu Click a dobře v něm ukázali jeho pošetilost. Přeskakování nepříjemných období života nakonec hlavnímu hrdinovi způsobilo, že mu mezi prsty protekla většina života. Rčení, že život je krátký, by s vynálezem přetáčeče času do budoucnosti získalo na ještě větším významu.
Stejně jako v případě minulosti, ani tady nelze dobře pracovat s konceptem vědomí nebo duše. V Clicku je to vyřešeno tím, že hlavní hrdina, tedy jeho tělo, v přeskočených obdobích „funguje na autopitola“, tedy bez duše. Těžko ale říci, zda je to přijatelná idea, aby lidské tělo žilo, chodilo do práce a tvořilo automaticky, bez vědomí, bez duše. Nemyslím si to. Tudíž jsem toho názoru, že by přetočení času ani dopředu nefungovalo.
Nahlížení do budoucnosti
Zatímco v cestování do budoucnosti nevidím vážný problém, její pozorování už má svoje omezení. Kdybychom navštívili budoucnost, mohli bychom kauzálně vyvodit třeba i sekundu po sekundě, jaká akce vyvolala jakou reakci. Takto jen pozorovat ji můžeme ale těžko.
Pokud by divák temporální televize chtěl vidět svou budoucnost snímek po snímku, buď by viděl jen sám sebe, jak ji sleduje až do smrti, čekaje, kdy se začne něco dít, nebo by spatřil jeden časový okamžik, kdy se zvedne a začne něco dělat. Ve skutečnosti by ale mohl naschvál v tento okamžik zůstat sedět, nebo se naopak zvednout dřív.
Nejsem příznivec determinismu, naopak si myslím, že pokud bychom viděli vlastní budoucnost předem určenou a neměnnou, udělali bychom něco nepatřičného, čímž bychom ji změnili. Stejně jako tomu bylo v seriálu Flash Forward. Svobodnou vůli podle mě nejde člověku nepřiznat – když někomu řekneme, že kvůli kouření za deset let umře, možná se zastřelí ještě dnes, aby nám dokázal, že se mýlíme. Proto si myslím, že svou budoucnost bychom nikdy nemohli vidět napsanou slovo od slova.
Temporální televize, která pro minulost funguje teoreticky bezvadně, by přesto mohla obstát i pro nastavení na budoucnost. Musela by však být mnohem interaktivnější. Nešlo by pouze sledovat to, co se bude dít, stejně jako to, co se již stalo. Mohli bychom vidět to, co se stane, pokud… Nastavili bychom určité pevné body v čase a televize by pak fungovala jako dokonalý simulátor kauzality. Mohli bychom díky ní vidět dalekosáhlé důsledky například toho, když druhý den pojedeme do práce autem a ne autobusem, když se rozhodneme oženit/vdát nebo když se, jako hlavní hrdina ve filmu Paycheck, vzdáme sta milionů dolarů a necháme si pár relativně obyčejných věcí.
Závěr
Věnoval jsem se úskalím, přínosům i samé teoretické realizovatelnosti tří způsobů manipulace s časem, cestování, přetáčení a pozorování, a to v souvislosti jak s minulostí, tak i budoucností. Cestování v čase se jeví méně problematické směrem do budoucnosti a přetáčení se na základě mých argumentů nezdá reálné ani jedním směrem, zato nahlížení do budoucnosti a hlavně do minulosti jsem shledal jako teoreticky možné a velice přínosné.
Přečteno 2238krát.
