Konspirace je hrozné slovo. Nebo přinejmenším slovo s hroznou pověstí. Společnost nás učí, že konspirační teorie nemáme brát moc vážně, protože se v drtivé většině případů jedná o snůšku výmyslů, lží či polopravd, které šíří naivkové, snílci a individua s touhou se zviditelnit nebo někoho očernit. Pravda bývá zveřejněna, je podložena horou důkazů a podpořena odbornou i laickou veřejností. Je to rozumné vysvětlení, které nijak zvlášť nenarušuje vidění světa normálních a neparanoidních lidí. Spiklenecké teorie jsou podle obecného mínění doménou lidí psychicky narušených, osob neochotných se podívat pravdě do očí či senzacechtivců.
Autor: Pán
Životaprudiči
Pozdní odpoledne dlouhého dne. Pátá hodina cesty autobusem se už už chystá odbít a změkčující se světlo končícího parného dne vyzývá k uvelebení se v sedačce do pozice cestujícího spáče. Tok myšlenek se delší dobu zpomaluje a jedny z posledních, které přicházejí na mysl jen krátký okamžik předtím, než tělo dočasně vypoví službu, přepínajíc se do pozice „stand by“, se týkají akorát toho, co si dát či nedat k večeři.
Lingvistické povyražení do Horní Lužice
Vždycky mě zajímalo, jak asi vypadá lužická srbština. O tomhle jazyku se toho člověk nikde moc nedozví. Ve škole vám řeknou akorát to, že existuje a že Lužice je území kdesi ve východním Německu, u hranic s Českem a Polskem. Na normální mapě byste ho ale hledali těžko. Lužice není ani samostatné území, ani spolková země, Lužice je vlastně jen historický kousek země rozporcovaný mezi několikero německých spolkových zemí a polských vojvodství, s minimálním přesahem i do severních Čech. Ke všemu ani Lužice jako taková není jediná, ale jsou dvě, Horní a Dolní, přičemž Horní je na jihu a Dolní na severu.