O Vánocích, ať je mi pět, pětadvacet nebo padesát, se vždycky kochám vánočními stromky. Spolu s vůní jehličí, cinkotem zvonku, šumem prskavek a s dárky pod nejnižšími z větví tvoří nazdobený smrček jedinečnou směs vjemů, která se nesmazatelně vryje do paměti. Tradici vánočních stromků ale paradoxně nesnáším právě proto, že je mám rád. Rostou celá desetiletí a každoročně se prachsprostě a zbytečně spotřebovávají. Nechat se pokácet, na pár dní vyšňořit, vyhodit a rozemlít, to je jejich úděl.
Strom je, podobně jako jiné tradiční přírodniny, důležitým ochranným symbolem a nositelem životní síly. A ten vánoční je ještě významnější, protože tvoří součást oslav zimního slunovratu, největšího pohanského svátku. Aby ale svou funkci mohl zastávat naplno, musí být naživu. Jenže všichni dělají pravý opak. Zatímco dříve si lidé domů nosili jen chvojí nebo z pár větviček spletené adventní věnce a strom jako takový nechali být, teď ho deset let pěstují jen proto, aby ho podřízli jak sele a nalíčili jak štětku. Takto ho nechají v tiché agónii ve svém středu, veselí se u něj a po Novém roce ho bez milosti vyhodí. A to ještě jen v tom případě, že naroste do estetického tvaru a je prodejný. Jak mohou být stromy, s nimiž je takto nakládáno, symbolem životní síly, obrody a naděje, to nevím. Podle mě se ničím neliší od řezané pohřební kytice, která je naopak ztělesněním smutku a pomíjivosti života. Jenže v mnohonásobně větším měřítku. A to ještě nebyla řeč o velkých vánočních stromech na náměstích.
Každý prosinec se do tisíců náměstí zapíchne několik desítek let rostoucí strom, oderván od svých kořenů, aby tam měsíc stál a všem na očích umíral. A za rok další a po něm další. Jen tak, protože na Vánoce se to dělá. Ne proto, proč se to dělá, protože strom přináší lidem naději a dodává jim sílu do druhé půlky zimy. Dnešní průměrný člověk je totiž podobně beznadějný případ jako stromek sám. Bez kořenů, bez síly, se zbytečným smyslem života a jen líbivou fasádou navenek.
Věřím, že kdyby se města vykašlala na kácené stromy a zdobila pouze ty živě rostoucí, mělo by to celou řadu pozitivních dopadů. Nejenže u nich odpadá veškerá logistika a jiná ekonomická zátěž, běžně nemají ani problémy se stabilitou. Působí mnohem přirozeněji, protože se neobjeví na místě zničehonic a nevyrůstají na provizorním místě jen z půlmetrové díry mezi dlažebními kostkami. A pak tu jsou ty kořeny. Rozhodně by působilo lépe, kdyby města slavila Vánoce se stejným stromem třeba tři čtvrtě století v kuse. Co na tom, že na začátku by to byla jen mírně odrostlá sazenice. Právě v tom, že by si města svoje vánoční stromky hýčkala odmala, tkví síla. Mohlo by to pomoct posílit pocit soudržnosti mezi lidmi a napříč generacemi. Bohové vědí, že bychom to potřebovali jako sůl.
Města by se měla vyprdnout na zbytečně důkladné dláždění všech možných prostranství, budování neestetických soch a kašen, zbytečných pseudoorlojů a na podobné pochybné investice a místo toho si vyčlenit v centru kousek místa pro živě rostoucí vánoční strom. Těch, která ho mají, je po čertech málo. Začít ale může každá rodina od sebe, tím spíš má-li zahradu. Pěstovat si na ní vlastní trvalý vánoční stromek a dovnitř si z něj odnést trochu přebytečného chvojí, taková by měla být domácí tradice. Nikoli dendrocida.
Přečteno 1253krát.
Dobrý Páne !