Všichni jsme na žvanci závislí. Od narození ho musíme mít denně pokud možno ráno, v poledne i večer, pořád zkoušíme a vaříme další a další druhy. Celá staletí experimentujeme a bádáme, jak se co nejlíp nažrat. Prostě bez kusu žvance neumíme žít. Nevěříme ani, že by to šlo jinak. Když se pravidelně nenadlábnem, jsme nervózní, podráždění, agresivní, je nám zle. Zkrátka absťák. Můžem hlady i umřít.
Tím se ale žvanec neliší od jakýhokoli těžkýho fetu. Tělo si na něj zvykne, pak ho pro normální fungování přímo vyžaduje. Abstinence je tvrdá, k nevydržení, na umření. Když přijde náhle, určitě nese riziko smrti. Na druhou stranu opatrná detoxikace a odvykačka jsou sice taky muka, ale tělo i mysl se nakonec očistí.
Stejně tak to je s jídlem a půstem. Jídlo se většinou v člověku zkazí, zanáší organismus a stojí u vzniku jak nemocí, tak řady dalších problémů (ať už jde o prostou rozežranost nebo třeba vyšší agresivitu u lidí, co jedí příliš moc masa). O ospravedlnění jídla jako zdroje energie pro život nemůže být úplně řeč. Jednak dnes jíme nepoměrně víc, než musíme, jednak si povětšinou neuvědomujeme, že žvanec nemusí být nutně jediným palivem. Je jen jediným, který všichni umíme zpracovat.
Propagovat v naší společnosti oproštění se od nutnosti jíst je ale totéž, jako tvrdit společnosti feťáků ujíždějících na barbiturátech a dalším hnusu, že by mohli žít, aniž by si kdy v životě šlehli. Že i „měkkým“ feťákům, co jedou jenom v samopěstitelství konopí, se žije líp. Že všude obsažená a propagovaná chemie jsou tím nejhorším, co do sebe lze vpravit. A marně bychom v takové společnosti hledali časy, kdy se opium ještě dělalo z makovic, stejně jako teď už nepotkáme klobásu, v níž by bylo maso. Píchali bychom si neúčinné a mnohem nebezpečnější náhražky heroinu, jako teď dlabeme margaríny s máslovou příchutí.
Zkusme ale byť jen pomyslet, že nejlepší řešení je nemuset jíst vůbec a že je reálné. Že žijeme, abychom prostě poznávali svět, a že poznávat ho lze mimo jiné i skrze chutě. Bez závazků.
Přečteno 1185krát.
